Lidé jsou si rovní v důstojnosti i v právech, říká hned první věta Základní listiny práv a svobod. Pokud jde ale o praktiky českého zdravotnictví, to porušuje obojí. Práva na bezpečnou a účinnou léčbu platí jen pro někoho a právo na důstojný život bere taky za své, pokud za vás lékař rozhodne, že musíte podstoupit rizika mentálního postižení, smyslového poškození – slepoty, hluchoty, ztráty polykací schopnosti nebo impotence či pomočování. Všem těmto rizikům jsou vystavování onkologičtí pacienti s nádory, kteří by díky moderní metodě – protonové terapii – mohli podstoupit léčbu významně snižující rizika a zvyšující šanci na vyléčení. Ve světě je tato metoda stále populárnější i proto, že pacienti ji vyžadují a zdravotní pojišťovny podporují. Vždyť v dlouhodobém horizontu šetří dokonce zdravotnictví náklady.

Českému systému ale vyhovuje „nevzdělaný“ pacient. Většinou platí, že lékař ví všechno a kdo se ptá, se zlou se potáže. Karel popisuje zkušenost, kdy se sám ptal na možnosti protonové léčby a lékař ho místo faktické informace odbyl slovy, že tyhle novinky nikoho nespasí. Pokud by všichni odmítali novinky, neměli bychom penicilin, netransplantovali bychom orgány, nemohli bychom využívat umělé oplodnění, nepoužívali bychom magnetickou rezonanci a miliony dalších objevů, které lidstvo učinilo.

Jedním z nich je i léčba nádorů pomocí protonového svazku. Přestože svět o překot buduje protonová centra, to zatím nejmodernější, které stojí v Praze, je pro většinu českých pacientů nedostupné. Proti revoluční léčbě stojí zdravotní pojišťovny. S výjimkou Vojenské totiž smlouvu o úhradě protonové léčby zatím nepodepsaly. Lékaři onkologických center až na výjimky s léčbou protonem nemají žádné zkušenosti a nedoporučují ji také proto, že exministr Heger je vyzval, aby byli v posílání pacientů na protonovou terapii zdrženliví. „Když něco dělat nemusíte, tak to neuděláte, je to tak jednodušší, tady nikomu nejde o pacienta, hlavně, že jsou papíry v pořádku a co nejmíň práce“ říká paní Jarmila, která by pro protonovou terapii byla vhodný kandidát, ale lékař ji vysvětlil, že může být léčena i jinak, tak ji na proton nedoporučí. To potvrzuje další pacient: „ Pojišťovny si udělaly dohodu, že když se může ten nádor léčit jinak, i kdyby to bylo tím horším způsobem, tak vám ten proton nezaplatěj, přitom já si dvacet let platím pojištění, celej život makám, nikdy jsem nebyl nemocnej a teď když po nich jednou něco potřebuju, tak se na mě vykašlou. Je mi padesát, ale myslím, že na vývod z boku nebo plíny, jak mi řekl doktor, jsem ještě mladej, ale co můžu dělat, jenom risknout přehlášení k pojišťovně, která to platí, a modlit se, že toho půl roku než mi to začne platit, vydržím“. Milan se také odmítl smířit s klasickou léčbou. V jeho případě ozáření nádoru na horním patře znamenalo riziko poškození okolních tkání, nutnost výživy hadičkou kvůli ztrátě polykacích schopností a dokonce i riziko oslepnutí na jedno oko. Patří k těm šťastnějším, i na něj se stát vykašlal, ale měl volbu. Místo auta, život. Peníze, které chtěl dát za nové auto, dal na léčbu nádoru. Neváhal ani chvíli, popisuje, ale nad přístupem pojišťoven vrtí hlavou: „Máte zákony o zdraví, o právech, máte vyhlášky na co nejbezpečnější metody léčby, všichni vědí, že záření škodí, tak proč nepodporují léčbu, která kromě toho, že zničí nádor, vám dá taky šanci, že nebudete mrzák? Vždyť co jiného to je, když přežijete, ale budete slepý nebo vám vznikne sekundární nádor z ozáření?

Světová data ukazují nejen nárůst pacientů léčených protonovým svazkem, ale jsou tu i první výsledky, které potvrzují, že deset let od léčby, tito pacienti, žijí normální plnohodnotný život. Český pacient jiný není, jiní jsou jen čeští úředníci a politici, ti přece rozhodují o tom, jak budeme žít…a taky umírat.