Příběh Rudolfa Zalužanského je přesně tou motivací, kterou pacient s nádorovým onemocněním může potřebovat. Před třemi měsíci si sportovní chlapík vyslechl, že má nebezpečný nádor v nosohltanu a dnes už zase jezdí na kole. Dospět ke šťastnému konci však vyžadovalo notnou dávku odvahy.

První na co si vzpomíná, když spolu mluvíme o tom, jak zjistil, že má možná rakovinu, je pocit, že mu váznou sousta v krku. „Bylo to začátkem března, najednou jsem si uvědomil, že mi jídlo neklouže normálně do krku, ale že některé sousto polykám nadvakrát i natřikrát. Objednal jsem se na ORL, tam skutečně objevili útvar, který se lékařům nezdál a tak Rudolfa odeslali na komplexní vyšetření do nemocnice Na Homolce. Okamžitě bylo nařízeno CT, odebraly se vzorky na biopsii a trvalo pár dní, než přišly výsledky. „Samozřejmě, že někde v podvědomí uzrávala myšlenka, co když to bude ta nejhorší varianta...“ popisuje Rudolf dobu čekání. „Bylo mi jasný, že jestli to má být celý blbě, tak s tím budu bojovat“. Nakonec to byl Rudolf, kdo dodával lékaři odvahu, aby nechodil kolem horké kaše a řekl všechno hned a narovinu. Verdikt zněl: tumor na nosohltanu. „Nádor je nebezpečný, stadium 2-3 ze 4 možných“ potvrdil lékař. „I když jsem o tom přemýšlel nebo s tím i v duchu počítal, když to máte najednou jistý, tak je to stejně šok. Na zprávy takového typu není člověk nikdy dost připraven. Doma jsem vzal kolo a jel na hodně dlouhou projížďku, potřeboval jsem si pročistit hlavu a probrat všechny scénáře, které připadaly v úvahu.“ Druhý den konzultoval svůj stav se dvěma onkology. „Řekli mi, že startovní čára není moc dobrá, ale že se s tím dá bojovat. Okamžitě jsem se rozhodl, že ať se děje, co se děje, nevzdám to a budu ten nejveselejší onkologický pacient na světě“ líčí Rudolf moment, kdy ho právě učiněné rozhodnutí zaplavilo pocitem vnitřního klidu, protože věřil, že úspěch v boji s rakovinou, záleží jen na něm a na jeho postoji.

Sedíme v recepci protonového centra, kde Rudolf nakonec svůj boj opravdu vyhrál, ale cesta k tomu vítězství byla ještě poměrně náročná. Vypráví, že o protonové léčbě cosi málo věděl, ale když mu lékař řekl, že pro něj není vhodná a že má jít na klasické ozařování, dál to nezkoumal. Řekl si, že je důležité věřit způsobu léčby a doktorovi, který ji zvolil …a tak mu věřil. První údiv nastal, když zavolal do nemocnice a navzdory tomu, že mu všichni říkali, že rakovina je i závod s časem, objednán byl až za 14 dní. „ Při první návštěvě, která trvala necelých deset minut, mě strašně vyděsili, a když jsem si k tomu ještě přečetl příručky, kterými mě vybavili, říkal jsem si, jestli má vůbec cenu se léčit, protože to, co ze mě zbyde, bude troska, která po zbytek života bude napravovat nežádoucí následky onkologické léčby“. K další návštěvě se měl Rudolf dostavit zase za dva týdny, zdálo se mu to dlouho a z termínu byl dost přepadlý, lékařka ORL ho ale nadopovala optimismem a tak zase s vírou čekal na termín. To už ale bylo dva měsíce od okamžiku, kdy zjistil, že má nádor. Dostavil se tedy opět do nemocnice, kde strávil celé dopoledne, aby se opět během krátkého setkání s lékařem dozvěděl, že při ozařování hrozí vypálení levého oka a že má podepsat papír, že o tom byl informován. A bonbónek nakonec – další termín opět za čtrnáct dní. „To už mi došlo, že tam nikoho nezajímám a začal jsem hledat jiné alternativy. Znovu jsem si vzpomněl na informaci o protonovém centru a vydal se zjišťovat, jestli by mi tam nemohli pomoct. To bylo v pátek. Hned udělali vstupní vyšetření, při kterém se nejen ukázalo, že jsem vhodný pacient pro protonovou léčbu, ale hlavně, že za tu řadu týdnů od prvního nálezu se mi nádor zvětšil o 65%. Na nic nečekali a v pondělí byla zahájena léčba. Podle ozařovacího plánu mi bylo jasné, že oko vůbec ohroženo nebude a paprsek půjde cíleně pouze do nádoru. Denně během těch dní, kdy jsem docházel na ozařování protonovým svazkem, jsem si blahopřál, že mě paradoxně nefungující systém zdravotnictví dovedl až k té nejlepší možné léčbě“.

K rozhovoru, který jsme si naplánovali na termín kontrolního vyšetření, už zase přijel na kole plný optimismu i zdravého naštvání. „ Nechápu přístup pojišťoven, že tuhle léčbu nehradí, nechápu doktory, kteří vám řeknou, že to pro vás není, lidi by měli mít informace a nesmířit se s lhostejným přístupem“. Naše setkání u rozhovoru není zdaleka poslední. Nadační fond poskytuje lidem s nádorovým onemocněním, kteří chtějí moderní a šetrnou léčbu absolvovat, nejen podporu informační a administrativní, ale v dalších krocích i právní konzultace a pomoc v domáhání se svého práva. Vinou zdlouhavého procesu a také proto, že nebyl podle zákona informován o všech možnostech léčby, Rudolf dodnes netuší, zda jeho pojišťovna OZP léčbu uhradí nebo nikoliv. Ale i on, podobně jako celá řada dalších pacientů, kteří prošli protonovou léčbou, nabízí svou pomoc Nadačnímu fondu. Jejich příběhy a zkušenosti jsou cennou inspirací nejen pro další nemocné, ale snad pohnou i úředníky a politiky, kteří se tváří, jako kdyby žádný problém s protonovou terapií v této zemi ani neexistoval. Právě jejich laxní přístup, je ale příčinou, že tu už existuje dlouhá řada pacientů, kteří se k účinné léčbě nedostanou, a kteří opravdu zůstanou postižení přesně tak, jak to hrozilo i Rudolfovi. Zpřístupnění protonové léčby je společný zájem nás všech - zdravých i nemocných, a mělo by to být i naše společné úsilí.

Mirka Čejková - Ředitelka Nadačního fondu pro protonovou terapii