8. KAPITOLA

Zakončení léčby

Jeden z nejšťastnějších dnů mého života!

Každodenní léčba

Léčba probíhala každý den stejně. Začal jsem tím, že jsem strávil něja-kou dobu se čtyřmi až šesti dalšími muži, kteří měli proceduru v ozařovně číslo tři a ozařovně číslo čtyři a s nimiž jsme měli stejnou čekárnu a šatnu.
To jsme si vždycky užívali, protože jsme vtipkovali a navzájem se poš-ťuchovali dobrosrdečnými vtipy.
Léčba probíhala osm týdnů od pondělí do pátku. S Lindou jsme zůstali v Houstonu dva týdny a pak můj laborant, buď Shane nebo Sara, našli jiného pacienta, který byl ochoten vyměnit si ranní čas mé pondělní procedury za svůj večerní. Tato úprava nám umožnila strávit každý druhý víkend tři noci u nás doma v Diamondheadu v Mississippi, šest hodin cesty z Houstonu.
Během mých osmi týdnů léčby byl v centru protonové terapie naprosto zásadní záležitostí humor. Ke každé proceduře automaticky patřilo ně-kolik trefných vtipů. Při společném čekání na proceduru si museli kaž-dý z nás dávat pozor na to, aby měl v měchýři dost moči. Kdykoli ně-kdo z nás neměl v měchýři dost moči, ztratil své pořadí a musel pak vypít víc vody, aby dosáhl potřebné hladiny. Další starostí byla plyna-tost. Nejenže se člověk vyloženě zdráhal vypustit plyn, kdykoli labo-rantka, obvykle Sara nebo jiná atraktivní mladá žena, zasouvala do konečníku balónek, protože to bylo trapné, ale přítomnost plynu mohla také způsobit, že protonový paprsek změní směr a zasáhne zdravou nerakovinovou tkáň. Jeden z pacientů, Henry, vždycky nosil množství pilulek proti nadýmání, aby snížil nebezpečí, že bude zaplynován, a volně je nabízel nám ostatním. Další nepřetržitou starostí bylo udržo-vat si plný močový měchýř. Pohled na jednoho z nás, jak se spěšně vrací vypustit trochu moči, obvykle vyvolal smích a vtipy. A ještě více dobrosrdečného smíchu vyvolalo, když přišel o své pořadí kvůli příliš nízkému množství moči.

Absolventi programu

Do centra průběžně přicházejí noví pacienti a stávající pacienti svou léčbu zakončují, takže prakticky každý den někdo léčbu končí. Absol-vent programu obvykle přinese pro ostatní nějaké pohoštění. Zpravidla to je nějaká dobrota jako velké sušenky s čokoládovými lupínky nebo obzvlášť velké sušenky z ovesných vloček, které doslova miluji. A je nepsaným pravidlem, že si z těch dobrot nabízejí všichni pacienti i někteří zaměstnanci.
Někteří muži nosí párek v rohlíku nebo aspik, což pro mě není žádné pokušení. Ale pěkné velké sladké koblihy a sušenky, to je něco jiného. A to souvisí s problémem, se kterým jsem se setkal třetí týden.

Problém přibývání na váze

Třetí týden jsem měl za sebou osm až deset absolventů programu a dostal jsem do sebe velké množství lahodných sušenek a cukrovinek. Vůbec jsem nedbal na starost Lindy o to, jak je důležité, abych si udr-žel váhu. Konec konců, jako pacient s rakovinou jsem si snad mohl něco dopřát! Ale když jsem si třetí týden u mé onkoložky, Dr. Brow-nové kontroloval váhu, její sestra, Carla, hlásila, že jsem přibral přes dva kilogramy. Uvědomil jsem si, že mám problém.
„Pane Dawley,“ začala Carla, „jíte na absolventských oslavách sušen-ky a koblihy?“
„Ano,“ odpověděl jsem provinile.
Carla pokračovala: „Přibral jste dvě kila. Pokud přiberete ještě půl kila, budeme muset opakovat vaši simulaci. Víte, co to znamená!“
V mysli se mi vynořila představa dalšího přístroje, vcházejícího mi do konečníku, a tak jsem pohotově odpověděl, že zhubnu.
„Muži, kteří končí léčbu, se chtějí podělit o svou radost a přinášejí koblihy, sušenky a jiné pohoštění. Problém je, že to podporuje tloust-nutí a řada našich pacientů přibírá na váze,“ dodala Carla.
„Je to dokonce problém i pro nás, zaměstnance,“ pokračovala.
„Jsou tak šťastní, že končí léčbu, že nám přinášejí sušenky, koblihy, koláče apod. Snažíme se je nejíst, ale když celý den leží před námi, nejde to. Průměrný zaměstnanec zde kvůli všem těm sladkostem po roce přibere nějakých deset kilogramů.“

Lahodné sušenky s čokoládovými lupínky z ovesných vloček od muže,
který se ten den s programem loučil.
 

VAROVÁNÍ: Nejezte sladkosti nebo jen trochu. Dobrou alternativou je čerstvé ovoce.

 

Při absolvování programu je legrace. Když se denně po mnoho týdnů scházíte s těmi stejnými chlapy, poznáte je. Skoro pořád se opakují vti-py o různých stránkách léčby s hlavním vtipem o balónku a to, že se buď zasouvá dovnitř nebo vytahuje (zde dává každý přednost něčemu jinému). Jeden muž při svém absolvování prohlásil: „Od nynějška bu-de můj konečník pracovat jen jednosměrně – zbavovat se materiálu – nic jiného se nepřijímá.“ Jeho vtip byl výborně přijat.
Absolvování je velkou událostí, na kterou jsme se všichni těšili. Absol-vent programu přináší pohoštění a předtím, než udeří do orientálního gongu, pronese řeč. Většina mužů, kteří jsou v bloku léčby s ním, se obvykle té slavnosti účastní se svým laborantem. Obvykle jsou pří-tomni manželka a rodina pacienta a také několik zaměstnanců, kteří s jeho léčbou byli spojeni. Absolvent pronese řeč, rozloučí se se svými přáteli a poděkuje zaměstnancům. Pak udeří do gongu. Je to příjemný zážitek.
Pak si zpátky do šatny pacientů vezmeme dvě nebo tři velké lahodné čokoládové sušenky a čekáme, až na nás v léčbě přijde řada.

Moje léčba uběhla rychle

Díky každotýdenním večeřím v restauracích blízko centra protonové terapie a dalším improvizovaným společenským událostem mi čas rychle ubíhal. Přiznám se, že jsem se těšil, až léčba skončí a vrátím se do běžného života. Když se přiblížil čas ukončení programu, začal jsem si uvědomovat, že mi bude chybět mnoho přátel, které jsem zde získal. Poslední dva týdny jsme se s Lindou snažili setkat s co nejvíce přáteli.

Jsem absolventem programu

Všichni jsme byli trochu smutní, když naši přátelé končili, ale také jsme věděli, že to pro ně je začátek nového života, ve kterém budou těmi, co přežili rakovinu. Jak se blížil můj den ukončení programu, dělal jsem pokroky v psaní této knihy. Jednoho dne se mě Linda zepta-la, jestli chci, aby mi na oslavu sehnala kostým bojovníka. „Zbláznila ses, žádný hloupý kostým si nevezmu,“ pokrytecky jsem opáčil a zapomněl na to. Za týden mi Linda řekla, že pro mě má překvapení. Pak vytáhla kostým bojovníka a navrhla, ať si ho na tu oslavu vezmu. Tehdy jsem nic neodpověděl, ale řekl jsem si, že nebudu mít odvahu si ho na sebe vzít.
Když jsme jednou večeřeli s našimi přáteli v příjemném salónku dobré rybí restaurace v Houstonu, řekl jsem pěti mužům a jejich manželkám u našeho stolu, že pokud dostanu odvahu, vezmu si na oslavu kostým bojovníka.
„Do toho, Harolde,“ odpověděl rychle Tom.
„Myslím, že to je skvělý nápad. To bude legrace – což se vždy v centru protonové terapie vítá,“ dodal Gary.
Měl jsem před sebou ještě dva týdny, které strávil diskuzí o tom, jestli budu mít odvahu vzít si na sebe ten kostým bojovníka. Postupně jsem se začal ztotožňovat s myšlenkou, že se opravdu obléknu jako bojov-ník. Ve skutečnosti budu „prapůvodním protonovým bojovníkem“. Nakonec jsem se rozhodl ten kostým bojovníka si na slavnost absol-vování programu vzít, ale pořád jsem měl pochybnosti, jestli k tomu budu mít dost odvahy.
V den mého absolvování programu jsem s určitými pochybnostmi str-čil kostým do tašky a vyrazil k centru protonové terapie. Rychle jsem vešel do šatny pacientů s taškou v ruce a zatáhl za sebou závěs. Chvil-ku jsem v převlékací kabince váhal a pak jsem si ten kostým oblékl. Stál jsem tam a díval se na sebe do velkého zrcadla na stěně a nemohl jsem tomu pohledu uvěřit. Z kabiny jsem slyšel přátele, jak v čekárně pacientů hovoří a vtipkují. Vteřinu jsem zaváhal, jak mi srdce bilo jako o závod směsicí strachu a vzrušení. „Co když nikdo nic neřekne a nebudou mě brát na vědomí?“ zoufale jsem si pomyslel. Nakonec jsem zvedl laciný štít z umělé hmoty, který Linda udělala, a malý umě-lohmotný meč, který našla a trvala na tom, že ho použiju spolu s kostýmem, a znovu jsem na sebe zíral ve velkém zrcadle. „Nemůžu tomu uvěřit,“ pomyslel jsem si.
Polkl jsem a se srdcem bijícím jako o závod jsem se natáhl, škubnul závěsem a rychle vyšel z kabinky. Stál jsem tam, na sobě ten hloupě vypadající kostým bojovníka, se štítem v levé ruce, ve druhé jsem má-val mečem z umělé hmoty a díval jsem se na šest dalších mužů v čekárně. Veškerý hovor okamžitě utichl. Stál jsem tam těm mužům tváří v tvář pár vteřin, které mi připadaly jako věčnost. Dívali se na mě zaraženě a mně srdce bušilo ještě víc. Za pár vteřin propukli v smích. Okamžitě jsem se uvolnil a byl jsem rád, že jsem Lindu nechal, aby mě pro ten kostým získala. Cítil jsem se tak dobře, že jsem vyšel na chod-bu, kudy chodili zaměstnanci a nevěřícně se na mě dívali. Viděl jsem je, jak se diví, co to ten stařec s mušíma nožkama dělá, že má kostým bojovníka. Šermoval jsem mečem, dokud se nezačali smát.
Když přišla Sara, aby mi naposled zkontrolovala močový měchýř, jak mě uviděla, vyprskla smíchy. V tu dobu už jsem však byl s rolí proto-nového bojovníka srostlý a užíval jsem si pozornost. Pak jsem odešel na proceduru, a když jsem vešel do místnosti s kostýmem bojovníka na sobě, i Shane se naplno rozesmál. Shane, Sara, Marci a Marilyn, la-boranti, kteří prováděli většinu mé léčby, přišli po proceduře na mou slavnost absolvování programu do šatny pacientů, kde již byla shro-mážděna řada mých přátel. Můj dobrý přítel, vtipálek Henry, stál vedle mě a svými dobrými vtipy mi „ukradl“ trochu slávy. Pak jsem všechny vedl dolů chodbou a Henry mi byl v patách. Jak jsme se blížili k prostoru s gongem, kde muži pronášejí svou absolventskou řeč, za-hlédl jsem naši latinskoamerickou uklízečku, s níž jsem občas mluvil svou lámanou španělštinou, jak na mě nevěřícně zírá.

„Prapůvodní protonový bojovník“ ve válečné zbroji.

 

Zamával jsem na ni a zahulákal: „Adios, mi Amiga.“
„Adios, mi amigo,“ odpověděla uklízečka s rozzářeným úsměvem na tváři.
Přišel jsem ke dvojitým dveřím vedoucím do jiné chodby s gongem. Na chviličku mě opět zneklidnila pochybnost, zaváhal jsem a pak se opřel do dveří, otevřel je a vkročil dovnitř se zástupem přátel v závěsu.
„Tak on to opravdu udělal,“ slyšel jsem Pam, manželku jednoho z mých přátel, jak zalapala po dechu, když jsem vešel, a všichni se za-smáli a zatleskali.
Dívalo se na mě asi dvacet mých dobrých přátel, protonových spolu-bojovníků, kteří se mnou čelili hrozbě rakoviny prostaty. Byly tam i jejich roztomilé manželky.
„Koukni na ty muší nožky,“ zavtipkoval jeden z mých přátel, protože předtím slyšel, jak jsem se znepokojoval tím, že si vezmu kostým, kte-rý odhalí mé hubené nohy, načež následoval smích ostatních.
Stát tam před přáteli a oslavovat ukončení své léčby rakoviny prostaty byl velmi povzbuzující pocit, který mám navždy vrytý v paměti. Henry využil příležitosti a řekl pár pěkných vtípků. Myslím, že využil situace a ukradl mi několik mých lepších. „Harold mi řekl, že mu bude chybět ranní proces, kdy po kávě dostane balónek,“ prohodil Henry a násle-doval smích.

Prapůvodní protonový bojovník absolvuje program se svou manželkou.

 

 

Cítil jsem se jako zdrogovaný. Byl jsem v natolik povznesené náladě, že si přesně nepamatuji, co jsem řekl, ale poděkoval jsem všem, že při-šli, popřál jim všem štěstí, a řekl, že mi budou chybět. Pak jsem udeřil do gongu.
Poté, co jsem udeřil do gongu, nastal čas fotografování. Přichystal jsem se pro přátele. Dal jsem fotoaparát kamarádovi, který udělal snímky pro tuto část knihy.
Po osmi týdnech dennodenní léčby jsem se cítil velmi blízko čtyřem laborantům, kteří mi poskytovali léčbu a stojí vedle mne na následují-cím snímku.
Moje slavnost absolvování programu byla radostnou zkušeností.

Marilyn, Shane, Marci, prapůvodní protonový bojovník a Sara.

 

S pocitem smutku jsem se vrátil do šatny a naposledy jsem se oblékl. Naposledy jsem se rozloučil se svými protonovými spolubojovníky, se všemi si potřásl rukou a se svým kostýmem bojovníka v ruce sešel ha-lou, kterou jsem chodíval uplynulých osm týdnů. Pak jsem prošel dvo-jitými dveřmi, kde visel gong, a do velkého vestibulu dole u schodů. Bylo tam ještě několik přátel. Znovu jsem se s nimi rozloučil a potřásl si s nimi rukama. Pak jsme s Lindou vystoupali po schodech, na půli cesty jsme se zastavili a naposled se ohlédli a podívali na recepci pod námi. Zaplavila mě podivná směsice pocitů. I když jsem byl rozhodně šťastný, že jsem dokončil léčbu, vědomí, že opouštím nové přátele, se kterými jsem si byl blízký, mě rozesmutnělo.
Otočili jsme se a s Lindou jsme vystoupali po schodech a vyšli z centra protonové terapie k autu zaparkovanému před ním. Po cestě domů do Diamondheadu v Mississippi jsem stále myslel na příjemné zaměstnan-ce léčby a všechny přátele, které jsme si tam během léčby udělali. Lin-da se cítila stejně. Také se spřátelila s několika manželkami mužů, kteří se mnou procházeli léčbou. Jedna její přítelkyně, Pam, také ráda naku-povala ve slevách a zásilkových obchodech. Vzpomněl jsem si na po-slední společnou večeři a to, jak si Linda a Pam oblékly hip-hopový blýskavý oděv s bižuterií, kterou si koupily v nějakém výprodeji v Houstonu.
Byl čas vrátit se do běžného života.