7. KAPITOLA

Sociální stránka léčby

Svorni odoláme, rozděleni padáme.

Vazba mezi bojovníky

Ti z nás, kdo mají diagnostikovánu rakovinu, znají dobře strach ze smrti. Už jen samotné slovo rakovina ve většině lidí vyvolává strach. Když se dozvíme, že máme rakovinu, je to ve skutečnosti vždy spoje-no se strachem. Rakovina prostaty nás může zabít a je to třetí hlavní příčina smrti u mužů, takže by se to nemělo brát na lehkou váhu. Po-dobně velký strach je běžný u mužů, kteří čelí hrozbě smrti v bitvě, a běžně se zažívá za války. Boj o život v bitvě s rakovinou a boj v armádě mají hodně podobného. Tato kapitola poukazuje na některé podobnosti a také na moje zkušenosti při léčbě společně se skupinou mužů, se kterými jsem se spřátelil.
Začněme tím, jak zastrašování ovlivňuje míru našeho strachu. V bitvě za války se nepřátelské strany často snaží zastrašit nepřítele, aby osla-bily jejich vůli bojovat. Na konci 19. století nosily britské oddíly velké čepice z medvědí kůže, které byly víc než stopu (asi 30cm) vysoké. Nepřítel při pohledu z druhé strany bojiště viděl britské vojáky, kteří vypadali jako šest až sedm stop vysocí a takový pohled naháněl strach. Někteří z nepřátel ztratili vůli bojovat a vzdali se předtím, než vůbec bitva začala. Podobná reakce může nastat u některých z nás, když zjis-tíme, že máme rakovinu. Jsme tím zastrašeni a vůle bojovat je u něk-terých z nás oslabena. To není dobré.

Duch pospolitosti

Před dlouhou dobou se lidé naučili, že je snazší čelit strachu z hrozby smrti ve skupině, které důvěřovali a se kterou byli semknuti. Strach nebyl tak silný, když jim stáli po boku přátelé a kamarádi, kterým věři-li. Dějiny válek jsou plné příkladů vojenských jednotek, které statečně a účinně bojovaly proti silnějšímu nepříteli, když tvořily těsnou, soudržnou jednotku. Na takové silné vazbě zřejmé u takových jedno-tek se projevuje duch pospolitosti. A čím je takový duch silnější, tím statečněji pak jednotka bojuje.
V posledním roce 2. světové války se stala zajímavá událost v evropské kampani, která se vztahuje k vyčerpání z boje a tomu, jak důležitá je pevná vazba. Americké oddíly začaly zažívat vysokou míru vyčerpání z boje, která zneklidňovala nejvyšší velení spojeneckých sil. S narůstajícím počtem vojáků podléhajících vyčerpanosti z boje se Američané začali dívat na nepřátelské německé jednotky, u nichž s překvapením zjistili výrazně nižší míru vyčerpání z boje. Při pozor-nějším zkoumání německých jednotek zjistili následující důležitou sku-tečnost: Kdykoli německá jednotka dosáhla určitého počtu mrtvých, byla stažena z bitvy, poslána do zázemí a byly k ní dodány zálohy. Stávající vojáci a záložníci pak cvičili společně, dokud noví muži s jednotkou nesrostli a nevytvořili si pevné vazby k ostatním vojákům. Jakmile v jednotce byly pevné, soudržné vazby, byla poslána zpátky do boje.
Americká taktika byla prostě poslat nové náhradníky, když došlo ke ztrátám. Když noví muži nahrazovali ty zabité nebo zraněné, jednotky brzy ztratily svou soudržnost. Vojáci zjistili, že čelí hrozbě smrti s jinými muži, které neznají a se kterými si nevytvořili blízký vztah podpory. V této situaci strach ze smrti natolik vzrostl, že muži prožívali vyčerpání z boje.
Američané rychle přijali německou taktiku stažení jednotek z bitvy, když dosáhly jistého množství mrtvých a poslali náhradníky, kteří s nimi cvičili, až se jednotka zase zformovala v silnou podpůrnou sku-pinu. Když udělali tuto změnu, míra vyčerpání z boje dramaticky kles-la na tu, kterou měli Němci.
Ve zdravotní péči se silná podpůrná vazba s ostatními lidmi nazývá sociální podpora a je stejně důležitá, když je ohroženo naše zdraví, ja-ko když čelíme hrozbě ve válce. Bojové jednotky, kde je kamarádství anebo které mají jednotného ducha, fungují dobře. Podobně mnohé studie jasně ukázaly, jak důležitá je sociální podpora, když se máme vyrovnat se srdečními chorobami, rakovinou a mnoha jinými nemo-cemi. Čím jsou naše vztahy s lidmi v našem životě jako životní partner, rodiče, děti, jiní příbuzní a přátelé, lepší, tím lepší jsou naše vyhlídky při zdravotních problémech.

Sociální podpora

Horší vyhlídky na úspěšné zdolání životních hrozeb mají ti, jimž chybí podpůrná sociální přátelství – sociální opora. Během doby, kdy jsem působil jako psycholog ve zdravotním centru pro veterány (New Orle-ans Veterans Affairs Medical Center), jsem pozoroval, jakou hodnotu má sociální podpora ve zdravotní péči. Po řadu let mi bylo přiděleno několik lékařských oddělení a mým úkolem bylo odpovídat na otázky lékařů, kteří se obávali o psychické a emoční zdraví svých pacientů. Obecně tyto obavy plynuly z toho, že si lékař všiml, že pacient je de-primován nebo má jiné emoční potíže. Při odpovídání na tyto otázky jsem si začal všímat velkého rozdílu mezi pacienty, kterým byl přidě-len samostatný pokoj, a těmi, kteří byli umístěni na velkém oddělení nebo ve společné ložnici, kterou sdíleli s mnoha jinými veterány.
Rychle jsem zjistil, že mnohem více konzultací se týká mužů, kterým byl přidělen samostatný pokoj. Na samostatných pokojích jsem ob-vykle viděl veterány s jasnými známkami deprese. Když jsem s nimi mluvil, jejich emoce byly negativní a tito veteráni vykazovali všechny znaky deprese. Zjistil jsem, že mnoho z nich nemělo dost sociální pod-pory. Byli to vdovci nebo rozvedení muži, kteří se málo stýkali se čle-ny své rodiny. Většina z těchto mužů měla málo možností scházet se nebo stýkat s jinými pacienty a mnozí zůstávali izolováni na svých po-kojích. Naproti tomu většina veteránů žijící ve velkých společných po-kojích deprimovaná nebyla. Měli optimističtější postoje, protože se stýkali navzájem a znali se. Často jsem při návštěvě takových velkých oddělení viděl skupiny veteránů sedět na postelích těch druhých a vést živé diskuze. Bylo vidět, že se všichni navzájem znají a cítí jednotu. Zkrátka, veteráni na společných pokojích měli šanci rozvinout si pod-půrná přátelství s ostatními veterány, zatímco ti na samostatných poko-jích tuto příležitost neměli. A mělo to velký dopad na jejich emoční zdraví. Krátce předtím, než jsem svou činnost ve zdravotním centru pro veterány ukončil, rušily se velké společné pokoje a všichni pacien-ti se stěhovali do samostatných pokojů. To je ale pořádná chyba, po-myslel jsem si, když jsem viděl ten nešťastný postup realizovat.
Takže, co má bitva ve 2. světové válce a veterán na samostatném po-koji nebo na velkém pokoji s mnoha jinými veterány společného s vaší léčbou rakoviny prostaty? Vypovídá to o skutečnosti, jak pozo-ruhodnou moc mají vazby a sociální podpora, jak důležitou úlohu má vazba se spolupacienty s rakovinou prostaty v léčbě naší rakoviny.

 

Protonoví kamarádi se spolusmějí a vtipkují. Je to součást jejich každodenní léčby.

 

Sociální vazba – neočekávaná prémie protonové terapie

„Jo, když mi volal urolog, že mám rakovinu prostaty, byl jsem úplně v šoku,“ řekl mi Rex (pseudonym), když jsme spolu odpočívali v pohodlných židlích v jedné z šaten pacientů v centru protonové tera-pie, a dodal: „Prostě by mě nenapadlo, že bych mohl mít rakovinu.“
Předchozích pět dní jsme s Rexem přijížděli skoro ve stejnou dobu. Obvykle jsme byli v centru první. Když jsme se převlékli, posadili jsme se a povídali si.
„Když mi zvolal můj doktor a řekl mi, že mám rakovinu, cítil jsem se úplně stejně,“ odpověděl jsem.
Rex pokračoval: „Můj doktor mi řekl, že mi to vysvětlí podrobně, až se setkáme. Řekl jsem mu, že můžu přijít hned, protože chci vědět, čemu čelím, ale on odpověděl, že se napřed musím objednat. Musel jsem če-kat tři dny, než jsem se s ním mohl setkat! Ty tři dny byly hotové pe-klo.“
Já jsem odpověděl, že když mi doktor zavolal a řekl mi, že mám rako-vinu, nepospíchal na mě a ujistil se, že plně rozumím všemu, co mi chce říct. Dodal jsem, že se stále ptal, jestli rozumím a jestli ještě mám nějaké otázky. Říkal jsem, že si myslím, že byl opravdu empatický a že mu na mě záleží.
„To ten můj ani náhodou,“ odpověděl Rex a dodal, že jeho doktor se spíš zajímal o „to, abych mu dovolil mě operovat, než aby mě po-vzbudil, abych se porozhlédl a zjistil, který způsob léčby je pro mě nejlepší.“
„V pátek mi zavolal, že mám rakovinu, a já jsem strávil víkend hledá-ním na internetu, jaké jsou způsoby léčby rakoviny prostaty. Viděl jsem hodně reklam a článků povzbuzujících muže, aby vyzkoušeli různé způsoby léčby, ale kdy jsem četl dál, zjistil jsem, že mnoho z nich má špatné vedlejší účinky. Zdálo se mi, že operace a konvenční radiační terapie působí často urinální inkontinenci a ztrátu sexuální funkce. Byly tam jiné články nebo zprávy o ,nové‘ léčbě, jako že ra-kovinu třeba zmrazí, ale při dalším čtení jsem pochopil, že mají stejné vedlejší účinky. Pak jsem uviděl něco jiného – něco jedinečného – skutečné zprávy pacientů, kteří prošli terapií protonového paprsku a popisovali výhody této léčby. Když jsem přečetl řadu takových zpráv, šel jsem na stránky centra MD Anderson a přečetl si o léčbě ra-koviny prostaty v jeho centru protonové terapie. „Čím víc jsem toho přečetl, tím líp to vypadalo,“ říkal Rex.
„Já jsem víceméně udělal totéž,“ odpověděl jsem.
„Když jsem se nakonec setkal s doktorem, všemožně se snažil mě pře-svědčit, abych se nechal od něj operovat. Ale já jsem se rozhodl a už jsem se objednal do programu léčby prostaty v centru protonové tera-pie,“ dodal Rex.
„A teď, když jsem ve dvou třetinách léčby, jsem velmi šťastný, že jsem si tuhle metodu vybral. Hodně chlapů, co s nimi pracuju, se mě na to ptá a několik jich má rakovinu prostaty. Já jsem teď jako ti chlapi, co jsem je viděl na internetu, co vychvalují výhody protonové terapie. Funguje to!“
Jak jsme s Rexem seděli v šatně pacientů a mluvili spolu, přemýšlel jsem o přátelské vazbě, která se mezi námi tvoří. Rád jsem s Rexem a ostatními muži mluvil, protože se přitom rozpouštěla celá řada mých obav.
A pak vstoupil Henry, místní vtipálek, a vesele nás pozdravil.
„Včera večer jsem měl návaly horka, a když jsem dal klimatizaci na pořádný výkon, moje stará mi řekla, že jsem pěkná padavka, protože ženy se s klimaktériem vyrovnávají bez toho, že by lidi kolem nich museli umrznout k smrti,“ prohodil Henry a rozesmál nás.

 


Vtipálek Henry a autor

 

Brzo vešli další pacienti a rozproudil se hovor. Teď, když měl Henry víc posluchačů, se jeho komediální kouzlo plně rozvinulo.
„Včera jsem cestou domů míjel nákupní středisko a nejednou mě po-padla neodolatelná touha jít si koupit nové boty,“ pronesl Henry s ka-mennou tváří.
Henryho humor vyvolal hlasitý smích.
Pak přijel Jim, jeden z pacientů blížících se ke konci léčby, a oznámil, že spolu se svou ženou zvou všechny ve středu na oslavu do svého domu na pláži.
Hned potom několik pacientů vybuchlo smíchem, protože se vbelhal Carl, jak nejrychleji to šlo, a pečlivě si zakrýval své holé pozadí.
„Musím jít, musím jít, pusťte mě, pusťte mě,“ volal Carl, jak si to rázo-val k toaletě.
Pak se stalo něco neočekávaného. Je velmi důležité udržovat v močovém měchýři jistou kapacitu, což některým mužům činí potíže, a proto se občas stávají „nehody“. Zaměstnanci mají pro ten případ řešení. Kdo má potíže s udržením moči, dostane malý nástroj se zá-klopkou. Tento nástroj si pacient nasadí na penis, kdykoli cítí, že moč by do konce procedury neudržel. Na záklopce je měkký materiál, aby to na penisu netlačilo. Je to jednoduché a funguje to.
Nevěděli jsme, že Carl si nasadil záklopku na penis, i když ji nikdy předtím nepoužil. Na toaletě Carl začal klít jako hrom. A pak vřískal: „POMOC, POMOC, nemůžu tu děsnou věc sundat – zavolejte laboran-ta, potřebuju pomoc, ale hned!“ Jeden z chlapíků stojících blízko chodby zavolal dolů na laboranta, který byl ve službě, že ho potřebují „hned teď!“
Carlovo vřískání zesilovalo, protože měl evidentně bolesti. Laborant rychle přiběhl a vešel na toaletu. Uviděl Carla, který místo aby záklop-ku uvolňoval, ji ještě více utahoval.
Laborant okamžitě záklopku uvolnil a Carl vydal hlasitý zvuk úlevy, jak silný proud jeho moči okamžitě prýštil do toaletní mísy.
Carlova historka se vyprávěla, převyprávěla a okrášlovala ještě dobrý týden, jak pacienti přicházeli a odcházeli na léčbu. I když se jeho pří-běh trochu nafoukl, Carl nezkazil žádnou legraci a smál se také, kdy-koli se příběh vyprávěl tomu, kdo ho ještě neslyšel. Tato zkušenost nás pomohla všechny ještě více stmelit.

Společenské akce a jiné události

Uchvácen vřelým pocitem kamarádství, které rostlo ve mně a v mých přátelích, oznámil jsem jednoho rána, že s manželkou budeme mít do-ma party příští neděli od dvou do čtyř odpoledne. Pozval jsem všechny pacienty, kteří seděli v šatně, a pozvánku jsem nalepil i na dveře toale-ty, protože tam všichni pacienti jdou alespoň dvakrát denně.
Tu neděli jsme měli naši první párty.
Během párty jsem si užíval srdečného přátelství, smál jsem se vtipům a chvílemi i trochu pikantnímu humoru. Když jsem tam tak seděl, myslel jsem na to, jak jedinečný a neočekávaný je stupeň sociální vaz-by, která se mezi námi během léčby vytváří. Zarazilo mě, když jsem si uvědomil, že ani nepřemýšlím o tom, že si léčím rakovinu prostaty, ale místo toho se bavím s novými přáteli.

 

Lina, Judy, Bob, Henry, Steve, Marcia, Joe, Herold a Linda – protonoví kamarádi (Proton Pals) na společné párty (pes Susie – patří někomu, , kdo mělo párty v tutéž dobu).



Jednou z opravdu příjemných věcí na programu léčby v protonovém centru jsou večeře v různých restauracích, kdy se každý týden sejde patnáct až dvacet pět pacientů a jejich manželek nebo jejich význam-ných blízkých. V centru MD Anderson Proton Therapy Center jsou běžně organizovány Protonovými kamarády (Proton Pals), podpůrnou organizací pacientů vedenou Joem Landry, který procházel protono-vou terapií před lety. Pacient, který večeri dobrovolně uspořádá, ji ve-de. Někdy se účastní i někdo ze zaměstnanců. Večeře se konaly blízko centra protonové terapie, v jedné ze šesti restaurací, která má oddělený prostor nebo dost místa pro velkou skupinu k jídlu. Akce začíná asi v půl šesté přípitkem, kdy máme víno nebo jiný alkoholický nápoj či nealkoholický nápoj, seznamujeme se a společně si povídáme.
Tyto večeře jsou dobrým způsobem, jak se seznámit s ostatními paci-enty, kteří mají procedury v jinou dobu. Při své první seznamovací ve-čeři jsem byl představen jako nový pacient a okamžitě mě přivítalo ně-kolik lidí, kteří si se mnou přišli potřást rukou a přivítali mě mezi se-bou. Jedna obzvlášť příjemná žena mě vzala za ruku a řekla mé ženě a mně, že budeme sedět s ní a s jejím manželem. Hned jak jsme se po-sadili, jsem zjistil, že její manžel býval dvouhvězdičkovým generálem letectva. Pro mě, mariňáka veterána, který to za tři roky dotáhl jen na třetí nejnižší hodnost, byl docela zážitek sedět vedle dvouhvězdičko-vého generála, což je třetí nejvyšší důstojnická hodnost, které lze do-sáhnout. U námořnictva jsou poddůstojníci jako seržanti a rotmistři vy-soce považováni. Ale generál, obzvlášť dvouhvězdičkový, to je někdo jako bůh. Generál se pokusil moje ohromení oslabit prohlášením, že měl prostě v životě štěstí. On i jeho žena byli opravdu velmi příjemní. Bylo mi líto, že za týden léčbu končil.

Protonoví kamarádi (Proton Pals) užívající si společnou večeři.

Na společenských akcích jsou všichni přátelští. Po jedné, dvou skleničkách před večeří se rozproudí nenucená konverzace. Každá skupina pacientů procházejících protonovou terapií si vybere koordinátora večeře. Když já jsem byl na terapii, koordinátorem byl příjemný pozdní čtyřicátník či raný padesátník, realitní makléř. Jeho asistentem byl jiný pacient, padesátník, zahradní architekt. Oba byli společenští a přirození ve styku s lidmi. Oba měli atraktivní manželky a díky nim byly společné večeře velmi příjemným zážitkem a všichni jsme se na ně těšili. Já jsem byl koordinátorem dva poslední týdny. Na poslední večeři jsem předal zodpovědnost za koordinaci jinému pacientovi, který se dobrovolně přihlásil. Několika večeří se zúčastnil Joe Landry, zakladatel Protonpals.net. Tai Lee, vietnamsko-americká zdravotní sestra, zaměstnankyně, kterou jsme všichni měli rádi, se také někdy večeří účastnila.

Tai Lee a autor

Jak jsme se lépe poznávali, rozvinuly se mezi námi pacienty menší ne-formální aktivity. V našem případě to byly párty s vínem a sýrem, kte-rých se účastnil vtipálek Henry a šest dalších pacientů se svými man-želkami. Také jsme se třemi dalšími páry šli na film Králova řeč a potom na společnou večeři. Při řadě jiných příležitostí jsme spolu s dalšími páry navštívili řadu příjemných restaurací. Při každé příleži-tosti jsme se stále vraceli k nevázanému humoru z naší šatny a váleli se smíchy, až jsme se za břicho popadali. Navíc jsme jednoho pěkného dne šli na pláž na pobřeží zálivu, kde bydlel jeden z pacientů, který právě ukončil léčbu, a strávili tu spolu nádhernou dobu při dobrém jíd-le a pití. Vzpomínám si, jak jsem stál u jeho domu na pobřeží a díval se na západ slunce s pocitem úžasu, jak je moje léčba příjemná. Všichni jsme vypadali jako příklad dobrého zdraví. Nikoho nic nebolelo, nikdo neměl žádné potíže. Ve skutečnosti jsme si čas od času museli připo-mínat, že nejsme na dovolené, ale že bojujeme s rakovinou.
Než jsem zahájil léčbu, jeden zaměstnanec nám neformálně doporučil, ať si seženeme byt blízko Hermanova parku a užíváme si pamětihod-nosti Houstonu. Poslechli jsme tuto radu a k našemu příjemnému pře-kvapení moje léčba v centru protonové terapie a naše bydlení byly skutečně jako jedna z našich lepších dovolených!
Kdykoli jsme pak doma s Lindou potkali někoho z našich přátel, vážně se zajímal o můj zdravotní stav, protože jsem byl pacient s rakovinou. Na to jsme mu nadšeně vyprávěli o tom, jakou jsme zažívali legraci. Jeden přítel nám dokonce poslal e-mail, ve kterém nás napomenul, „ať se trochu krotíme“. Přátelé nám prostě nemohli uvěřit, že jsme se tak bavili. Moje zkušenost s léčbou byla zvláštní, ale užitečná doba, ve které jsme se spolu s manželkou sblížili s mnoha jinými pacienty. Bylo to aktivní období, ve kterém jsme v jednom týdnu zažili třeba tři spole-čenské akce. V mnoha ohledech to byla velmi radostná zkušenost.

Navazování sociálních vazeb

Navazování sociálních vazeb znamená navazovat pozitivní, uspokoju-jící a radostný vztah k druhým lidem. Takové vztahy vznikají přiroze-ně ve všech oblastech našeho života. Obecně se vytvoří rychleji a jsou více uspokojivé, když mají tyto dvě vlastnosti: spřízněnost a blízkost. Když k tomu přidáte společný zájem a společné nebezpečí, máte všechny složky pro navázání silné vazby.
Spřízněnost a blízkost: Při navazování přátelství jsem si začal být popr-vé vědom důležitosti spřízněnosti a blízkosti, když jsem před několika lety psal knihu Friendship – How To Make And Keep Friends1 (Přátel-ství – Jak získat a udržet si přátele) vydanou Prentice Hall.
Blízkost se vztahuje k vaší fyzické blízkosti k jinému člověku nebo lidem a tomu, jak často jste blízko nich. Příkladem blízkosti s někým mohou být vaši sousedé. Skutečnost je, že jste těmto sousedům trvale fyzicky blízko. Tato blízkost může zvýšit pravděpodobnost vzniku přá-telského vztahu na základě pouhé malé vzdálenosti, stejně jako se sni-žuje pravděpodobnost rozvoje vztahu u někoho, kdo žije na druhé straně města a koho vidíte jen zřídka.
Spřízněnost je ve vzájemných vztazích vyšší forma blízkosti. Dobrým příkladem je práce. Pravděpodobně zažíváte blízkost s řadou spolupra-covníků, ale pokud tam není nic, co vás nutí vzájemně na sebe půso-bit, je tu menší pravděpodobnost vřelého, podpůrného vztahu. Ale po-kud pracujete ve speciálním oddělení, sestávajícím z pěti lidí, se kte-rými musíte blízce spolupracovat tak, že si kladete otázky a odpovídáte na ně, řešíte spolu problémy a jdete za společnými cíli, je tu velká šan-ce, že se přátelství vytvoří. Ne všichni lidé, kteří úzce spolupracují, si vytvoří přátelské vztahy. Někteří si mohou dokonce vytvořit negativní vztahy. Je však větší šance vytvořit pozitivní vztah, když tam je také spřízněnost.
A to nás přivádí k protonové terapii.
Některá z našich nejbližších přátelství vzniknou, když jsme v těsné blízkosti s jinými, se kterými jdeme za stejným cílem nebo čelíme spo-lečné hrozbě. Proto některá z našich nejlepších přátelství vznikají ve škole nebo na vojně a podobném prostředí, kde jsme v těsné blízkosti s jinými lidmi zapojenými do podobných činností, jako je společné cvičení nebo snaha získat titul.
Sociální vazba je dokonce silnější, když je v ní prvek nebezpečí nebo hrozby. Jako psycholog pro veterány jsem viděl, jak se tvoří neuvěři-telně silné vazby mezi veterány, kteří spolu bojovali v bitvě. Z tohoto důvodu v souvislosti s válkami vždy existovaly organizace veteránů. Po občanské válce vznikla organizace Velká armáda Republiky, když se veteráni Unie spojovali s přáteli, jinými veterány Unie. Několik let nato v roce 1889 vzniklo Sdružení spojených veteránů Konfederace. Po 1. světové válce vznikla organizace Veteráni válek v zahraničí a Americká legie. Po 2. světové válce vznikla organizace AMVETS (Američtí veteráni) a později také Američtí veteráni z Vietnamu. V nedávné době vznikla organizace Američtí veteráni z Iráku a Afghanistánu, protože tito veteráni také hledali společnost dalších veteránů.
Podobná vazba vzniká mezi muži, kteří prochází léčbou rakoviny pro-staty v protonovém centru. Čelí společné hrozbě rakoviny prostaty, společně po dobu osmi týdnů prochází léčbou protonovou terapií, cítí těsnou blízkost a stávají se přáteli.

Bratrstvo balónu – Robert Marckini

Bratrstvo balónu (The Brotherhood of the Baloon) je organizace paci-entů, kteří procházejí nebo prošli léčbou protonovou terapií v Lékařském centru Loma Linda v Kalifornii (Loma Linda Medical Center). Robert Marckini ho založil poté, co zde úspěšně zakončil pro-tonovou terapii své rakoviny prostaty. Bob pokračoval tím, že napsal skvělou knihu You Can Beat Prostate Cancer And You Don’t Need Sur-gery To Do It2 (Můžete zvítězit nad rakovinou prostaty a nepotřebujete k tomu operaci). Bob má také vynikající webové stránky Proton-Bob.com, kde je spousta informací popisujících rakovinu prostaty a terapii protonovým paprskem, spolu se svědectvími pacientů, kteří dí-ky protonové terapii vítězí nad rakovinou prostaty. Jeho kniha je beze-sporu tou nejlepší knihou, která byla kdy o protonové terapii napsána, a je to povinná četba pro kohokoli, kdo o terapii uvažuje. Bobovy skvělé stránky a jednotlivá svědectví mi pomohla zvolit si terapii rako-viny prostaty protonovým paprskem. Podle Bobových stránek Proton-Bob.com má teď Bratrstvo balónu přes 5000 členů (a jejich rodin). V dějinách léčby rakoviny prostaty protonovým paprskem se Bob vý-znamným způsobem přičinil o růst obliby této účinné léčby.

Protonoví kamarádi – Joe Landry

Zatímco v Bratrství balónu jsou muži, kteří prošli léčbou v Loma Linda Medical Center, Protonpals.net je jiná organizace, kterou vytvořil Joe Landry pro pacienty, kteří prošli nebo procházejí léčbou v Houstonu v MD Anderson Proton Therapy Center. Na Joea, inženýra chemie, Ph.D., také zapůsobilo průkopnické úsilí Boba Marckiniho, když zalo-žil Bratrství balónu, a viděl potřebu podobné organizace pro pacienty, kteří se léčí v MD Anderson Proton Therapy Center v Houstonu. Krát-ce nato Joe založil Protonpals.net. Nyní to je živá organizace s bulletinem, posílaným velkému množství pacientů, kteří prošli cen-trem protonové terapie kvůli rakovině prostaty. Joe je stále aktivně spojen s pacienty procházejícími protonovou terapií. Měl jsem to potě-šení se setkat s Joem a poznat ho a jeho milou ženu Marcii a stát se je-jich dobrým přítelem.

Zleva doprava – Joe, Marcia, Cindy, Tom, Linda, Harold, Pam a Gary.

 

 

Výhody toho, když se hrozbě čelí společně

Při léčbě své rakoviny prostaty protonovou terapií jsem se každý den těšil na setkání s přáteli, které jsem si získal. Každý nemůže být přítel s každým, někdy si z jakékoli příčiny prostě navzájem nesedneme. Nemohu si ale ze své léčby vybavit nikoho, s nímž bych nebyl scho-pen vytvořit pozitivní a podpůrný vztah. Díky jedinečným okolnostem naší situace se prostě zvyšovala pravděpodobnost, že se takové vazby vytvoří. Při společné léčbě tváří v tvář hrozbě rakoviny jsme se stali těsnou soudržnou skupinou podobně jako skupina mužů v bitvě, kteří si navzájem kryjí záda a vytvoří mezi sebou těsně provázané vazby.

Loučení se spolubojovníky a vítání nových

Kolem procedury s balónky, udržování moči při léčbě a dalším záleži-tostem jsme měli hodně vtipů a hodně jsme se nasmáli, což posilovalo naše přátelské vazby. Ale během šestého týdne léčby se stalo něco zvláštního, díky čemu jsem si sílu této vazby uvědomil ještě více.
Nejdřív musím říci, že několikrát jsem měl ráno hned první proceduru, na kterou jsem přijel tak brzo, že tam ještě nikdo nebyl. Při těchto pří-ležitostech jsem seděl v šatně pacientů sám a brzy na mě padla podiv-ná, jiná nálada. Jak jsem tam seděl sám, přistihl jsem se, že zírám na prázdné židle a bílé stěny a začínám se cítit osamělý. Po tomto pocitu přišel pocit nejistoty a nejasný pocit ohrožení. Toužil jsem po společ-nosti přátel a bez nich jsem se cítil nejistý a zranitelný. Naštěstí bylo takovýchto chvil málo, protože brzy dorazili další muži. Ale jak jsem se blížil konci léčby, začal pomalu narůstat jiný, nejasný pocit ztráty a smutku. Měl jsem takovou radost ze sociálních vazeb, že jsem ztrácel jakékoli zábrany a poměrně zdatně jsem sekundoval vtipným kouskům Henryho. Navzájem jsme si nahrávali, bylo to jako komediální kus. Několik vtipů mi sebral přímo z úst, ale rád jsem mu to odpustil. Ko-neckonců jsme byli dobrá dvojka. Buď jsem byl terčem jednoho z jeho vtipů nebo jsem účinnost jeho vtipu posílil svou reakcí. Ale jednoho dne Henry a dva další přátelé dokončili léčbu. Stáli u gongu a kolem hlavy měli uvázané legračně vypadající balónky, které jim připravila jedna z jejich manželek. Každý z nich pronesl řeč na rozloučenou. Henry toho jako obvykle využil k vtipné promluvě, v níž vysvětloval, kam už některé balónky „nikdy nepřijdou“. Přidal jsem se a poprosil ho, aby se „ještě jednou na památku“ před námi ohnul. Ale toho veče-ra a další dva dny ve mně začal narůstat ten nejasný pocit smutku a nejistoty.
Začal jsem teď mít trochu jiný pocit, když jsem vstupoval do centra protonové terapie. Namísto abych tam vtrhl s širokým úsměvem a pohle-dem plným důvěry, jsem tam vstoupil tiše a cítil se poněkud rozpačitě. Bylo to nepříjemné období; jediné nepříjemné období, které jsem za celou dobu léčby zažil. Pak jsem si uvědomil, co se děje. Zaží-val jsem ztrátu, když Henry a další mí přátelé opouštěli léčebný pro-gram. Tento pocit ztráty pak vedl k pocitu nejistoty a zranitelnosti, pro-tože jsem se začal cítit sám.
„Asi to bude znít hloupě,“ svěřoval jsem se Rayovi (pseudonym), muži o mnoho mladšímu, ale v mnohém moudřejšímu než já, „ale když muži, kteří se ti stali mými přáteli, z léčby odchází, mám pocit ztráty a smutku. Chybí mi a to ve mně …. vyvolává takový zvláštní pocit ne-jistoty….“
Možnost otevřít se, odhalit své opravdové vnitřní pocity je součástí procesu přátelství, neboť to lidem umožňuje nás vidět takové, jací opravdu jsme.
„Vím přesně, jak se cítíš,“ odpověděl Ray. „Mně chybí chlapi, které jsem tu poznal a s nimiž jsme si byli blízko, a taky jsem z toho smutný a trochu nejistý.“
Když jsem Raye slyšel sdílet pocity podobné těm mým, hned jsem se cítil lépe. Naše pocity ztráty a nejistoty pocházely ze ztráty našich přá-tel, kteří zakončili léčbu a odešli. Když jsem si uvědomil, co se děje, došlo mi, že řešením je obrátit se k novým přátelům, k těm, kteří začali léčbu po mně. Jinými slovy, staré rčení, „nedívej se zpátky, hleď ku-předu,“ bylo vhodným řešením toho, co jsme s Rayem zažívali. Pokud tedy procházíte protonovou terapií, buďte na něco podobného připra-veni.
Stejně jako jsem si vytvořil přátele z mužů, kteří byli už v programu v době mého nástupu, mými přáteli se pak stali ještě další muži, kteří do programu nastoupili až po mně. A užíval jsem si jejich přátelství stejně, jako jsem si předtím užíval přátelství mužů, kteří léčbu ukončili. Od této chvíle jsem se zaměřil na přátele, kteří právě byli v programu. Dokonce jsem si z nich dělal legraci slovy: „Až budu odcházet, nebre-čte – dobře vím, že vám budu chybět.“
TAK TADY TO MÁTE: Až se začnete blížit ke konci léčby, buďte při-praveni na pocit ztráty. Mějte na paměti, že to je normální. Navazujte nová přátelství a čerpejte sílu z nových mužů, kteří začali léčbu po vás.