5. KAPITOLA

Volba protonové terapie

„Výhody: Terapie je bez bolesti a je účinná. Má nejméně vedlejších účinků, z nichž tím nejhorším je patrně únava. Na rozdíl od velmi běžného rentgenu má vliv jen na oblast rakoviny a nikoli na okolní tkáň.“

Komentář pacienta protonové terapie
na webové stránce Protonpals.net.

Protonová terapie je na čele útoku v boji s rakovinou

Největší světový lékařský komplex, Texas Medical Center (Texaské lékař¬ské centrum) je umístěn v rušném městě Houstonu v Texasu. Je to doslova město ve městě, pracuje zde téměř 100 000 lidí, kteří ročně poskytnou péči více než šesti milionům pacientů. Texas Medical Cen-ter má přes 49 lékař¬ských zařízení, zaujímá plochu přibližně 400 hek-tarů a je největší koncent¬rací poskytovatelů zdravotní péče, kteří kdy byli soustředěni na jednom místě. Texas Medical Center tvoří třináct nemocnic, dvě lékařské fakulty, čtyři zdravotní školy a školy pro zub-ní péči, lékárnictví, všeobecné zdraví a jiné instituty dalšího vzdělává-ní. Je větší než městské centrum Dallasu a denně přitahuje přes 160 000 návštěvníků a ročně přes šest milionů paci¬entů. Texas Medical Center má přes 20 000 lékařů a zdravotnických pracov¬níků, čímž patří mezi poskytovatele té nejlepší péče vůbec. A v tomto centru se nachází přední světové středisko na léčbu rakoviny, Univer¬sity of Texas MD Anderson Cancer Center.
U.S. News and World Report1 označuje centrum MD Anderson po léta za nejlepší centrum pro léčbu rakoviny v Americe. Středisko zaměst-nává téměř 18 000 lidí a poskytuje péči více než 100 000 pacientům ročně, a proto právem zaujímá přední pozici v boji s rakovinou. Dob-rou zprávou z tohoto boje je skutečnost, že se karta obrací k lepšímu tím, jak rakovinu přežívá stále více lidí, kteří pak mohou žít plně pro-duktivní život. Mezi těmi, kdo přežili, je malá, ale rostoucí skupina bo-jovníků s rakovinou, kteří zažívají jedno z největších vítězství v tomto boji. Bitevním polem je středisko MD Anderson Proton Therapy Cen-ter, kde se používá jedna z největších zbraní proti zapouzdřené rakovi-ně, protonová terapie.
MD Anderson Proton Therapy Center, které poskytuje léčbu rakoviny prostaty od roku 2006, se může pochlubit stále rostoucím seznamem těch, kteří zde absolvovali léčbu a mají poměrně málo negativních ve-dlejších účinků, a co je ještě důležitější, zažili úspěšnou léčbu, která je zbavila rakoviny a která je přinejmenším stejně dobrá jaké jiné druhy léčby. Protonové centrum MD Anderson brzy uveřejní další údaje a lékařská komunita a svět obecně budou moci posoudit účinnost léčby v tomto středisku. V Americe počet center protonové terapie roste. V Dodatku C máte k dispozici seznam více než 12 center protonové tera-pie, která nyní v Americe fungují nebo se připravují, a dále je zde stře-disko v Korei a středisko v Německu.*
V programu léčby protonovou terapií se nyní děje něco, co není vázá-no na nukleární urychlovač nebo jinou lékařskou stránku léčby. Je to něco natolik nenápadného, že to je přehlíženo, i když důležitost této skutečnosti při léčbě nelze pominout. Jedná se o proces silné sociální vazby mezi pacienty, kteří společně procházejí 39 sezeními léčby. Pro-gram léčby je každodenní, obvykle ve stejnou dobu a na stejném mís-tě, kde se malá skupina pacientů svlékne, každý si oblékne „košilku“, připraví na léčbu a pak společně čekají v prostoru šatny a čekárny a baví se spolu. Tak to pokračuje každý den po osm týdnů léčby. Díky tomu se vytváří přátelství a silné sociální vazby. Pacienti společně opa-kovaně probírají každou stránku rakoviny prostaty a její léčby, vtipkují spolu a přitom se pomalu rozpouští strach a rozechvění spojené s jejich rakovinou. Do této směsice patří aktivní bratrstvo bývalých pacientů, kteří si říkají „protonoví kamarádi“ (Proton Pals). Další mocnou účin-nou součástí přispívající k léčbě rakoviny prostaty jsou každotýdenní společné večeře pacientů v některé z blízkých restaurací. Díky vzá-jemné podpoře těchto pacientů zde tak vzniká jeden z nejmocnějších druhů všeobecně uznávané zdravotní podpory – podpora sociální. Vzájemná vazba v malé skupině mužů v pevné podpůrné skupině je stejně zásadní v oblasti zdravotní péče jako v armádě.
_________________________________
* poz. vydavatele: Od prosince roku 2012 je v klinickém provozu Proton Therapy Center Czech v Praze, které kromě českých pacientů léčí i pacienty z 25ti zemí světa.

Následuje můj příběh o boji s rakovinou prostaty v centru protonové terapie. Není to jen příběh o tom, jak jsem se zbavil rakoviny, a to bez vedlejších účinků, ale také jak jsem navázal některá z nejlepších přá-telství, která jsem kdy za tak krátkou dobu vytvořil. Tento přidaný so-ciální aspekt každodenní léčby spolu s velkým počtem dalších mužů byl neočekávanou prémií. Můj závěr z této zkušenosti je následující: Protonová terapie nejen funguje, ale díky podpoře, která se mezi muži přirozeně během léčby tvoří, se může zvyšovat její účinnost i životní spokojenost pacientů během léčby. V každé bitvě jsou pro vítězství nejdůležitější částí použité zbraně. Obecně řečeno, čím jsou zbraně lepší, tím větší je pravděpodobnost úspěchu ve válce. Ale k úspěchu v bitvě přispívá i vysoká úroveň podpory a kamarádství mezi členy bojující skupiny a celkový duch tohoto společenství. Protonová terapie je tou jedinou nejlepší zbraní v bitvě s rakovinou prostaty a její úspěš-nost je zvýšena přidanou sociální podporou.
Vysoký stupeň pozoruhodného kamarádství mezi muži procházejícími protonovou terapií jsem si poprvé uvědomil při četbě online zpráv z organizací pacientů, řadových členů, jako jsou bratrství bývalých pacientů protonové terapie, Bratrstvo balónu (Brotherhood of the Ba-loon, ProtonBob.com) a Protonpals.net. Z návštěv jejich webových stránek a jejich rozsáhlých blogů bylo zřejmé silné přátelství, které vzniklo během léčby i touha některých mužů zachovat tato užitečná sdružení zapojením se do jedné z podpůrných skupin protonové tera-pie. Možnost stát se členem takového bratrstva byla pro mě dalším dů-vodem, abych šel do centra protonové terapie MD Anderson. Jakmile jsem si zvolil léčbu protonovým paprskem, spojil jsem se s centrem MD Anderson Cancer Center v Houstonu v Texasu, abych se informo-val o jejich programu léčby rakoviny prostaty protonovým paprskem. A tak začala moje neuvěřitelná pouť.

Moje volba – Protonové centrum MD Anderson

„Haló, tady Yvette Ranson (pseudonym), co pro vás mohu udělat?“ řekl přátelský hlas se zajímavým přízvukem na druhé straně.
Představil jsem se a odpověděl, že mám čerstvě diagnostikovanou ra-kovinu prostaty a hledám informace o jejich protonové léčbě.
„Rádi vám pošleme informace a poskytneme také nezávislý názor, po-kud ho hledáte,“ odpověděla Yvette, když jsem se snažil rozpoznat její přízvuk.
„Ano, budu vděčný za nezávislý názor a rád se podívám, zda je proto-nová terapie pro mě vhodná,“ odpověděl jsem, zatímco jsem si říkal, že podle přízvuku je to možná Němka. Poděkoval jsem a zavěsil.
Vyplnil jsem formuláře, které mi Yvette poslala a podepsal poskytnutí svých zdravotních údajů, aby mohly být všechny poslány do centra MD Anderson. Také jsem nechal poslat své snímky biopsie, jak poža-dovali.
O týden později zavolal příjemný hlas Yvette znovu. „Pane Dawley, objednali jsme vám návštěvu u Dr. Brownové na 6. 1. 2011 na 12.00 hodin.“
Potěšen brzkou schůzkou jsem Yvette poděkoval a řekl jsem jí, že se mi líbí její přízvuk. Zeptal jsem se: „Máte německé předky?“
Yvette se zasmála a odpověděla, že je z Jamajky.
Moje výměna názorů s Yvette byla příjemná. Mluvila srdečně, upřímně a laskavě. Brzy jsem zjistil, že tento přístup je pro naprostou většinu zaměstnanců střediska MD Anderson typický.
Přijeli jsme společně s manželkou den před schůzkou, ubytovali se v blízkém motelu a druhý den ráno šli na schůzku do protonového centra. Budova, kde se protonové centrum nachází, je působivá, futu-risticky vyhlížející stavba s dvoupatrovým průčelím s velkými skleně-nými panely na pravé straně.

 

Proton Therapy Center – MD Anderson Cancer Center v Houstonu v Texasu


Když jsem přicházel k protonovému centru, všiml jsem si, jak ta velká skleněná zaoblená stavba přitahuje pozornost. Jak jsme do protonové-ho centra vcházeli, díval jsem se na široké točité schodiště vedoucí do-lů podél té velké skleněné stěny.
Co je to tam dole, divil jsem se a moje zvědavost se měla v nadcházejících týdnech ještě zvýšit. Když jsme vcházeli dovnitř, muž asi v mých letech vtipkoval s mladou recepční. Jiný muž podob-ného věku mluvil přátelským tónem s nemocničním policistou, který byl na svém stanovišti v centru. Skupiny jiných mužů a pár žen a dětí byly také buď v čekárně nebo přicházely či scházely dolů. Vypadalo to, že jsou všichni uvolnění a je jim spolu dobře.
„Pan Harold Dawley,“ zavolal hlas po deseti minutách čekání v přijímací hale. Jiná přátelská zaměstnankyně mě odvedla do malé ošetřovny. Nejdříve jsem vyplnil formuláře, nechal si odebrat krev, odevzdal jsem životopisné údaje a byl umístěn do malé ošetřovny. By-lo mi řečeno, že za mnou brzy přijde lékařský tým, který se bude starat o mou léčbu.
Brzo nato se ozvalo zaklepání na dveře a vstoupila usměvavá mladá žena.
„Jsem Carla (pseudonym), sestra Dr. Brownové (pseudonym) a budu vaší sestrou, pokud se tady budete léčit. Vyplnili jsme další formuláře a Carla mi vysvětlila léčbu rakoviny prostaty protonovými paprsky.
Za dvacet minut se ozvalo další zaklepání a ve dveřích se objevila jiná usměvavá ženská tvář.
„Dobrý den, jsem Doris (pseudonym) a jsem praktická sestra. Pracuji u Dr. Brownové. Pokud se tu budete léčit, budu s vámi pracovat.“
Doris mi poskytla další informace o tom, co mohu během léčby oče-kávat. Pak dodala, že sex alespoň tři až pětkrát týdně během léčby pomůže uchovat cévy vyživující nervy v penisu spolu s uspokojením sexem, aby penis zůstal v dobrém stavu. Dodala, že tím snížím nebez-pečí, že bych pak měl potíže s erekcí. „Samozřejmě tu nejsou žádné záruky pro vás ani žádného muže vašeho věku, že s přibývajícím vě-kem nezažijete erektilní dysfunkci. Zjistili jsme, že muži, kteří mají sex tři až pětkrát týdně, jsou na tom lépe,“ dodala Doris. Pak vstoupila ma-lá štíhlá žena, která vypadala, že má právě po maturitě, a představila se jako doktorka Brownová (pseudonym).
„Dobrý den, pane a paní Dawleyovi. Pokud si u nás zvolíte protono-vou terapii, budu vaší lékařkou.“
Dr. Brownová strávila asi dvacet minut poskytováním dalších informa-cí o protonové terapii rakoviny prostaty. Dodala, že prostata některých mužů je příliš velká a že na jistou musí v takovém případě dostávat i hormonální terapii, aby se zmenšila. Uvedla, že moje prostata má správnou velikost. Pak se mě zeptala na to, jak jsem na tom po sexuál-ní stránce. V tomto ohledu jsem na tom byl dobře, bez potíží s erekcí nebo s ejakulací.
„Tak to je dobré,“ prohlásila Dr. Brownová.
„Vaše hodnota PSA je nízká, Gleasonovo skóre máte 6, a stadium je T2B, což všechno ukazuje na dobré vyhlídky vaší léčby. Jste dobrým kandidátem pro protonovou terapii,“ dodala Dr. Brownová. „Musíme zopakovat magnetickou rezonanci, protože ta, kterou udělal váš lékař, ukázala nějakou podezřelou oblast blízko lymfatických uzlin. Mohu ji naplánovat hned, abychom měli zítra výsledky.“ Když jsme slyšeli o „podezřelé oblasti,“ vyměnili jsme si s Lindou ustarané pohledy. Za necelých deset minut měla pro mě Dr. Brownová naplánovánu magne-tickou rezonanci na následující ráno. „Tak si nechte udělat endorektál-ní magnetickou rezonanci a zítra odpoledne se sejdeme,“ prohlásila Dr. Brownová. Výraz „endorektální“ a představa velkého předmětu v mém konečníku se mi nelíbila a vzbudila ve mně neblahou předtuchu. Ráno před magnetickou rezonancí jsem si udělal klystýr a ohlásil jsem se na test. Tady se moje neblahá předtucha ohledně „endorektální magnetic-ké rezonance“ změnila na úzkost.
Zavedli mě do malé šatny a řekli, ať se od pasu dolů svléknu a vezmu si „andělíčka“ s volnou zadní částí.
Vím, proč má být zadní část volná, pomyslel jsem si s rostoucím nekli-dem.
Nakonec se objevila mladá žena a zeptala se: „Jste Harold Dawley?“ a podívala se na náramek, který jsem předtím dostal.
„Víte, proč jste tady, a co budeme dělat?“ zeptala se.
V chabém pokusu o vtip, a abych zmenšil vzrůstající úzkost, jsem od-pověděl: „Budete mi něco strkat do konečníku?“
Ta mladá žena se příjemně usmála a pak mě uklidnila, když dodala: „Věřte mi, nebude to nepříjemné.“
Pak mě zavedla do místnosti s magnetickou rezonancí, kde stála jiná mladá žena a dvě další ženy, které vypadaly jako studentky.
Očima jsem nenápadně zkoumal místnost, jestli tam není nějaký ne-bezpečně vypadající projektil, který by mi mohl být zastrčen do ko-nečníku, a laborantka mi řekla, ať se uvolním. Pak prohlásila: „Pane Dawley, nejdřív vám do konečníku vložím prostředek na umrtvení bo-lesti a lubrikant a pak vás poprosím, abyste se položil na ozařovací lůžko před přístroj magnetické rezonance s odhalenou zadní částí těla.“
Proč potřebuju prostředek na umrtvení bolesti, zneklidňoval jsem se.
Udělal jsem, co ta žena požadovala, a ona mi dřív, než mi došlo, co se vlastně děje, zručně vpravila do konečníku nějakou tekutinu.
„Jen klidně ležte, pane Dawley, minutku, dvě, než vás připravíme na vyšetření.“
Pak ta první žena s dalšími třemi hovořila o tom, co budou dělat.
Určitě studentky, pomyslel jsem si, když jsem tam tak ležel rozpačitě s holou zadní částí otočenou k nim.
Pokoušel jsem se ovládat svou úzkost, myslel jsem na pozitivní věci a hluboce dýchal, když se ta první žena zeptala: „Chcete se na něco zeptat, než začneme?“
Mlčel jsem, protože jsem nevěděl, co říci. Na vyprávění vtipů nejsem dobrý, ale protože můj první pokus o vtip u ní předtím vyvolal úsměv a pomohl mi uvolnit se, zkusil jsem to znovu.
„Co se stane, pokud budu mít při tom, cokoli budete dělat, myšlenky sexuální povahy?“
Ty čtyři ženy vybuchly smíchem, jak je můj vtip rozesmál. Trochu jsem se uvolnil a než jsem zjistil, co se děje, první žena mi rychle a zručně vložila do konečníku nějaký předmět.
„Vedete si dobře, pane Dawley, jen hluboce dýchejte a uvolněte se,“ uklidňovala mě.
Za chvilku byla magnetická rezonance hotová a k mé úlevě mi byl ten předmět z konečníku vyjmut. Měla pravdu, tak zlé to nebylo.
Večer jsme s Lindou šli do pěkné restaurace a spali jsme dobře.
Když jsme se druhý den ráno setkali s Dr. Brownovou, šla rovnou k věci.
„Magnetická rezonance ukazuje, že rakovinu ještě máte zapouzdřenou v prostatě, což je dobré. Ale zpráva uvádí, že máte zvětšené lymfatické uzliny. Proto doporučuji provést jehlovou biopsii, vedenou magnetic-kou rezonancí, aby se zjistilo, co v uzlinách je.“
Poplašné zvonění nám začalo bzučet v hlavách a s Lindou jsme se na sebe podívali.
„Co tam může být?“ zeptal jsem se a věděl jsem dobře o podezření, že to může být rakovina.
Dr. Brownová odpověděla: „To opravdu nevíme. S vaším stupněm ra-koviny si nemyslím, že bychom se měli bát. Pojďme prostě dál, ne-chme to udělat a uvidíme.“
To mě neuspokojilo, a tak jsem pokračoval: „A co když se tam najde rakovina – budu pořád kandidátem na protonovou terapii?“
„Zpočátku ne. Pokud v nich je rakovina, i když o tom vážně pochybu-ji, jednoduše na léčbu rakoviny prostaty použijeme jiný plán.“
Trochu jsem se uklidnil, ale viděl jsem, že Linda je pořád velmi znepo-kojená.
„Bude jeho rakovina léčitelná, pokud se rozšířila do lymfatických uz-lin?“ dožadovala se Linda.
„Můžeme udělat pouze to, že zjistíme, co říká patologická zpráva,“ prohlásila Dr. Brownová.
Asi za týden jsme byli s Lindou v centru MD Anderson zpátky na jeh-lové biopsii.
Je legrační, jak se vám mohou malé věci uhnízdit v mozku. Mně se tam uhnízdil obraz někoho, kdo na mě leží a vráží mi do břicha velkou jehlu, aby prozkoumal mé zvětšené lymfatické uzliny.
Přišel jsem na proceduru, byl jsem zaveden do šatny a požádán, abych se od pasu dolů svlékl a oblékl si „andělíčka“.
Pohovořil si se mnou přátelský ošetřovatel, který si zapsal mé osobní údaje. Žertem jsem se ho zeptal, jak velká je jehla, kterou mi budou vrážet do břicha.
Zasmál se. Řekl, že to nebude tak zlé, a dodal: „Taky dostanete uklid-ňující prostředek.“
Vyznělo to, jako že jehlu zajíždějící mi do žaludku ani nebudu cítit, a tak jsem se trochu uklidnil.
Pak přišel mladý muž, který vypadal jako instrumentář. Představil se, že je spolupracovník lékaře, který bude dělat jehlovou biopsii. Pečlivě mi vysvětlil proceduru, kterou mi budou dělat. Po tom, co řekl, jsem se ještě víc uklidnil.
Pak mi do žíly aplikovali kapačku se sedativem. Za pár minut mě od-vezli do místnosti s magnetickou rezonancí.
Přišla mladá žena orientálního typu a představila se jako lékařka, která bude dělat jehlovou biopsii. Řekla mi, že se mé lymfatické uzliny scvrkly a možná nebude možné odebrat vzorek tkáně. Slyšet, že se scvrkly, bylo uklidňující.
Úplně uvolněný a s klidem jsem se díval, jak se mi lékařka naklonila nad břicho a zapíchla jehlu. Necítil jsem žádnou bolest a neměl jsem žádné potíže.
Za okamžik jehlu vytáhla a odešla.
Za chvíli se vrátila a řekla mi, že se jí podařilo nabrat dobrý vzorek.
„Vaše lékařka s vámi projde výsledky patologie,“ řekla lékařka, když odcházela.
Uběhly dva týdny plné úzkosti, v nichž jsme se s Lindou strachovali, že se rakovina rozšířila. Ocitl jsem se znovu v počátečním procesu, kdy jsem se smiřoval s tím, že zemřu a že pokud mě má rakovina za-bít, řekl jsem si, že mám štěstí, protože jsem prožil dobrý život. Ale ty dva týdny byly jistě dva z nejtěžších týdnů mé léčby rakoviny prostaty, které jsme s Lindou museli prožít.
Pak zazvonil telefon.
„Dobrý den, pane Dawley,“ zněl v telefonu přátelský hlas Dr. Browno-vé.
Tušil jsem, že má dobré zprávy.
„Výsledky magnetické rezonance jsou negativní. Rakovina se mimo prostatu nerozšířila. To znamená, že můžeme s léčbou pokračovat. Carla vám brzo řekne, kdy půjdete na kontrastní značky a simulaci.“
Zeptal jsem se jí, co tyto dvě procedury zahrnují.
Dr. Brownová nám podala stručné vysvětlení. „Kontrastní značky“ jsou dva malé mosazné značkovače (markery) umístěné na prostatu, aby se mohla snadno identifikovat, a tak zajistit, že protonový paprsek je poslán na potřebné místo. Dodala, že simulací se získávají souřadni-ce pro nastavení pro příjem protonového paprsku během léčby.
O dva týdny později jsme s Lindou byli v Houstonu zpátky. Ubytovali jsme se v motelu, objednali si jídlo, vykoupali se a šli brzy spát.
Druhý den dostal můj konečník pořádně zabrat.
Ve středu ráno 16. 2. 2011 jsem začal klystýrem. Klystýr nenávidím. Pak jsem přijel na kliniku, kde se měly dělat „kontrastní značky“. Brzy jsem se dostal do malé místnosti, kde bylo polstrované ošetřovací lůž-ko, ještě menší než obvykle. Řekli mi, abych se od pasu dolů svlékl a oblékl si „andělíčka“ s volnými zády. Když jsem si sundal kalhoty a spodní prádlo a oblékl si „andělíčka“, laborant mě vyzval, abych se položil na bok a přitáhl si kolena k hrudi, abych umožnil snadnější pří-stup ke konečníku.
Když jsem tam ležel v takové pozici, cítil jsem se trapně, celý odhale-ný a zranitelný.
Laborant mi řekl, ať se uvolním a že mi konečník ošetří lubrikantem, který obsahuje i prostředek na zmírnění bolesti.
Otázka, proč potřebuji prostředek na zmírnění bolesti, mi zase v mysli spustila varovný signál.
Než jsem se vzpamatoval ze své úvahy, laborant už měl svůj prst přes gumovou rukavici v mém konečníku, kam mi aplikoval jakousi tekuti-nu.
Ležel jsem na stole s přitaženými koleny, odhaleným konečníkem a cítil jsem se neuvěřitelně hloupě, a do toho do ordinace vstoupila Dr. Brownová.
„Jak se máte, pane Dawley ?“ zeptala se s úsměvem.
„Jde to, odpověděl jsem a byl zvědav, co se bude dít dál.
„Pane Dawley, za chvilku vám zasunu do konečníku malý nástroj, kte-rý použiji k vložení markerů – ,kontrastních značek‘ na prostatu. Ucítí-te trochu štípnutí, ale na rozdíl od biopsie neodeberu žádnou tkáň.“
Hluboce jsem dýchal ve snaze co nejvíce uvolnit svěrač a cítil jsem, jak mi ten nástroj pozvolna zajíždí do konečníku. Dr. Brownová mi nástrojem v konečníku kroutila, otáčela a pohybovala jím a pak řekla: „Pane Dawley, brzo ucítíte štípnutí.“ Ucítil jsem štípnutí, ale nebylo to tak zlé.
Než Dr. Brownová řekla, že vloží další mosazný značkovač, ještě mi trochu zahýbala nástrojem v konečníku.
Pak to skončilo a Dr. Brownová pozvolna nástroj z konečníku vytáhla.
Tolik práce s pozadím mi stačí na celý život, pomyslel jsem si a doufal, že už tam nic dalšího vkládat nebudou.
„Vedete si dobře, pane Dawley,“ prohlásila Dr. Brownová, když od-cházela.
Jak jsem odcházel a blížil se k místnosti, kde čekala Linda, zahrál jsem si na frajera.
Když se zeptala, jaké to bylo, odpověděl jsem: „Nic to není,“ a přidal: „Byla to hračka.“
Pak jsme šli zpátky do protonového centra, kde nám řekli, ať jdeme dolů.
Byl jsem rudý vzrušením z vyhlídky, že opravdu půjdu dolů!
Od prvního příchodu do protonového centra mě velice zajímalo, co je pod těmi schody. V mysli se mi vynořovaly obrazy fantastických vel-kých přístrojů střílejících léčivé paprsky. Když jsme se s Lindou blížili k sestupujícímu schodišti, cítil jsem vzrušení. Stáli jsme nahoře a dívali jsme se dolů. Pak jsme sestoupili a moje léčba protonovou terapií zača-la.
Jak jsme šli dolů, viděl jsem velkou čekárnu a několik mužů mého vě-ku. Také jsem viděl několik dětí a prostor, kde byly hračky. Také něko-lik mladých žen. Přítomnost žen a dětí mě překvapila, protože tehdy jsem ještě nevěděl, že protonová léčba je největší pokrok v léčbě růz-ných druhů rakoviny včetně rakoviny mozku, jícnu, plic a dokonce prsu. Odtud jsem viděl několik dveří vedoucích napravo a nalevo.
Díval jsem se na velké dvojité skleněné dveře a říkal jsem si: Tak tam jsou protonové paprsky.
Krátce poté se objevil laborant a zavolal moje jméno.
Zavedl mě do malé šatny a vyzval mě: „Prosím, svlékněte se od pasu dolů a vyjděte s „andělíčkem,“ který máte připraven na lavici.“
Poslechl jsem radu, kterou jsem už dostal několikrát, a vypil jsem hod-ně vody, takže jsem měl plný měchýř. Tu radu jsem poslechl opravdu pečlivě, takže měchýř jsem měl plný k prasknutí.
Přešlapoval jsem z jedné nohy na druhou a řekl jsem laborantovi, že se musím zbavit části své moči.
„Tak jděte a trochu jí vypusťte,“ řekl.
Pak mě laborant zavedl do velké místnosti, kde byla magnetická rezo-nance a další přístroje.
„Pane Dawley, prosím, lehněte si.“
Když jsem si lehal, položil mi ručník na oblast genitálií a řekl, ať zved-nu kolena.
Pane jo, tak už tu máme další práci na zádi, pomyslel jsem si, když jsem opatrně zvedal kolena a pokoušel se uvolnit svěrač.
Pak mi laborant vysvětlil, že mi do konečníku vsune gumový balónek. Dodal, že to budou dělat při každé proceduře.
Skvělý, tak právě tohle nechci, pomyslel jsem si.
„Balónek má ten význam, že po zasunutí jej naplníme vodou, aby vám oddálil konečník od prostaty, která bude cílem protonové radiace. Váš plný měchýř je také oddálen od prostaty a udržuje prostatu na místě, takže radiace bude správně nasměrována, a zdravou, nerakovinovou tkáň, zasáhne minimálně,“ prohlásil laborant.
Řekl, ať se uvolním a zvednu nohy. Cítil jsem, jak se nástroj s balónkem zasouvá do konečníku.
Páni, jak já nesnáším to strkání něčeho do zadku, pomyslel jsem si znovu, když laborant šikovně vsouval nástroj, což tentokrát bylo jen mírně nepříjemné.
„A teď, pane Dawley, naplním balónek vodou a budete se cítit plný.“
A tak to samozřejmě bylo. Jak pumpoval vodu, cítil jsem, jak se ko-nečník zvětšuje. Byl to pocit, jako bych se chystal vytlačit obrovské množství stolice.
Opatrně mě položil na přístroj a udělal mi řadu křížků na stehna, dolní části nohou a břicho a přitom vysvětloval, že je důležité správně se po-ložit: „Teď nastavím vaši základní polohu. Při každé proceduře se la-borant ujistí, že ležíte stejně jako teď.“
„Teď udělám několik rentgenových snímků a ty v budoucnu zajistí, že protonový paprsek vám půjde jen do prostaty. Toto základní měření se bude používat při každé proceduře, aby se zajistilo, že ležíte správně,“ prohlásil laborant. Pak řekl, že je důležité, abych si udržel stejnou vá-hu, protože změna váhy během léčby o dvě a půl kila více či méně by si vyžadovala nové nastavení.
A tak jsem si do mysli poznamenal, že si mám hlídat váhu.
Následně laborant nad měchýřem udělal sonogram, aby viděl, kolik je v něm moči, a pak řekl: „Budete se ještě muset zbavit moči, protože je váš měchýř moc plný.“
Vzal kelímek, nakreslil na něm čáru u kraje a ještě jednu asi třetinu od vrchu a řekl: „Naplňte ten kelímek k této čáře, pak ještě jednou, vše vylejte a vraťte se.“
Když jsem se vrátil na magnetickou rezonanci, laborant mě zase opatr-ně položil.
„Brzy tu bude Dr. Brownová, pane Dawley.“
„Dobrý den, pane Dawley,“ naplnil místnost veselý hlas Dr. Brownové. „Dnes ráno jste byl na kontrastních značkách opravdu statečný.“
„Děkuji,“ odpověděl jsem.
Když zkontrolovali mou polohu, lékařka s laborantem odešli a vstoupili do oblasti obložené mědí a magnetická rezonance mě něko-likrát osnímkovala.
Za minutu, dvě vstoupil laborant do místnosti a řekl, že mám v koneč-níku příliš stolice a Dr. Brownová chce, abych si udělal klystýr.
V té chvíli mi vstoupilo na mysl vše, co můj konečník už zažil, a můj silný odpor ke klystýru, a vyhrkl jsem: „Stydím se, že to musím říct, ale v tomto okamžiku asi nejsem schopen si udělat klystýr.“
Okamžitě jsem upadl do rozpaků a cítil jsem se velice nepříjemně, že jsem to řekl.
„Úplně tomu rozumím, pane Dawley. Je to běžná reakce některých mužů, které zde máme.“
Pak dodal příjemným hlasem: „Chtěl byste, abych vám ten klystýr udě-lal já?“
„Ano, samozřejmě. Já jsem jen pocítil odpor k tomu, že bych si ho měl udělat sám.“
Po klystýru jsem se vrátil do místnosti s magnetickou rezonancí a snímky jsme dodělali.
„Jste teď zcela připraven začít s léčbou v pondělí,“ řekla Dr. Browno-vá, když opouštěla místnost. Pak řekla, abych se snažil se každý den před procedurou vyprázdnit.
Než jsem opustil magnetickou rezonanci, laborant mi dal rozpis léčby na následujících osm týdnů, celkem 39 procedur. Omyla mě vlna úlevy a vzrušení, když jsem teď byl připraven skutečně zahájit protonovou terapii. Později ten den jsme se s manželkou nastěhovali do bytu, který jsme si na dobu léčby pronajali. Byl to pěkný jednopokojový byt umís-těný v Museum District Houstonu.
V tomto našem novém domově daleko od domova jsme se cítili dobře.