2. KAPITOLA

Když zjistíte, že máte rakovinu prostaty

„Ten den, kdy to zjistíte, je ještě jakž takž. Ale když druhý den ráno vstáváte, třesou se vám kolena. Myslel jsem, že nedojdu do práce.“

Don Imus v diskuzi o své rakovině prostaty
ve svém rozhlasovém pořadu, 16. 3. 2009.

Jako čistá rána z nebe

Před lety jsem četl, že jeden ze čtyř mužů zemře na rakovinu. Ne tak dávno jsem četl, že jeden ze šesti mužů dostane někdy během života rakovinu prostaty. Předtím, než jsem tuto dodatečnou informaci o rakovině prostaty získal, jsem na tom byl tak jako mnoho šedesátní-ků a mužů starších, včetně překvapivého počtu padesátníků a dokonce i čtyřicátníků, kteří při zjištění rakoviny prostaty věděli o tomto one-mocnění jen velmi málo.
Po čtyřicítce jsem podstoupil první vyšetření prostaty konečníkem. Nejdříve jsem vůbec nechápal, proč mi lékař při vyšetření prostaty za-souvá prst do konečníku, ale brzy jsem zjistil, že mi nahmatává prosta-tu. Prostata má velikost vlašského ořechu a leží oboustranně na močo-vé trubici, která vede z močového měchýře do špičky penisu. Dá se nahmatat prstem v gumové rukavici zasunutým do konečníku. Později jsem si také uvědomil, jak zásadní důležitost má v otázce rakoviny prostaty močová trubice.

Ještě po šedesátce jsem při vyšetření slýchal uklidňující slova, že moje „prostata je hladká a kulatá,“ která znamenala, že na prostatě nejsou žádné výčnělky, které by naznačovaly rakovinové buňky tlačící na její stěnu. Každoroční kontrola vždy obsahovala i krevní test na prostatic-ký specifický antigen (PSA), díky čemuž jsem si začal uvědomovat důležitost testu. Po mnoho let mi lékaři jednoduše říkali, že je vše v pořádku. Nikdy jsem neměl nadváhu, udržoval jsem si fyzickou ak-tivitu, byl jsem zdráv a nebral žádné léky. Jedinou mou velkou operací byla náhrada pravého kolenního kloubu, který jsem si poškodil při přestavbě mého domu a podniku poté, co byly poškozeny hurikánem Katrina v roce 2005.
Před zásahem hurikánem Katrina jsme s manželkou žili v krásné po-břežní obci Pass Christian v Mississippi, starém historickém městě na pobřeží kanálu Mississippi. Když se hurikán blížil, uprchli jsme do bezpečí a dva týdny strávili v motelu v Alabamě. Pak jsme jeli do Springfieldu v Missouri, abychom byli blízko jednomu z našich dvou synů. Když jsme se o měsíc později vrátili, byli jsme pohledem na tu zkázu zděšeni.
Ztratili jsme všechny své doklady a majetek z domu a podniku, které byly zaplaveny a zničeny hurikánem. Následoval rok utrpení při ob-nově domovai podniku. Bylo to období, kdy se ukázala dobrota mno-ha lidí, kteří za námi přicházeli s nabídkou své pomoci a podpory. V mém případě přišla řada studentů křesťanské vysoké školy a pomohli mi vyklidit vybavení mého skladu.
Po přestavbě po hurikánu Katrina se nám žilo dobře. Myslel jsem si, že přežití hurikánu bude zřejmě mou poslední těžkou zkušeností. Brzy jsem ale zjistil, že přede mnou leží jiná velká výzva.

„Prst mi říká, že něco není v pořádku“

Když mi někdy v prosinci 2010 můj nový urolog prováděl vyšetření prostaty konečníkem, nahmatal na pravé straně prostaty malý hrbolek. Vsunul prst hlouběji, a když víc zatlačil, prohlásil osudové: „Prst mi říká, že něco není v pořádku.“ Ukončil vyšetření, otočil se ke mně a řekl, že chce udělat biopsii: „Jen je třeba se ujistit, že tam není rako-vina.“
Mnozí z mužů, kteří překročili šedesátku, už za sebou mají biopsii pro-staty. I když to není něco, co by člověk vyhledával pro zábavu, nejde o nijak zvlášť bolestivou proceduru. Lékař se dostává konečníkem ke kraji prostaty a mechanickým nástrojem z prostaty odejme vzorek tká-ně. Nedělal jsem si s tím žádné zvláštní starosti a na biopsie jsem se prostě vždy dostavil. Slyšel jsem, že obvykle se provádí něco kolem 12 biopsií. I já jsem měl 12 biopsií.

 

 

Národní ústav pro rakovinu (National Cancer Institute)
Obecné informace o rakovině prostaty.


„Máte rakovinu prostaty“

Asi o deset dní později, když jsem si při večerních zprávách vychutná-val pivo, mi volal můj doktor.
„Pane Dawleyi, tady je doktor Smith (není zde použito skutečné jmé-no). Volám, abych vám řekl, že výsledky biopsie jsou pozitivní.“
Doktor Smith se záměrně odmlčel, aby mi ta slova došla.
„Máte adenokarcinom, rakovinu prostaty,“ dodal a opět se odmlčel. Jeho slova na mě zapůsobila, jako by do mě najednou vrazil náklaďák.
„Ale nechci, abyste si dělal starosti, vaše rakovina se dá pořád dobře léčit. Gleasonovo skóre máte na hodnotě dva ze šesti,“ dodal doktor Smith. Poslouchal jsem ho jako ve snu a jak mluvil dál, cítil jsem, že jsem úplně mimo.
„Příští týden vám zavolá naše zdravotní sestra a domluví s vámi ná-vštěvu v mé ordinaci. Bude to pozdě odpoledne a budete můj poslední pacient. Budu na vás mít tolik času, kolik budete potřebovat, abyste vše zvážil a abychom probrali různé možnosti,“ dodal doktor Smith.
Doktor Smith pracoval přes dvacet let na všeobecné chirurgii a znal mnoho lékařů osobně. Byl to ten nejsoucitnější lékař, kterého jsem kdy potkal. Měl jsem štěstí, že byl mým urologem. Byl o pár let mladší než já a pravděpodobně měl vyděláno tolik peněz, že kdyby chtěl, mohl by odejít do důchodu, ale ve své praxi pokračoval, protože měl urologii rád.
„Mezitím chci udělat ještě pár testů a moje asistentka vám za pár dnů zavolá,“ shrnul vše doktor Smith před ukončením našeho rozhovoru.
Moje návštěva v ordinaci byla určena na konec týdne. Měl jsem jít na počítačovou tomografii (CT) a magnetickou rezonanci, aniž bych sku-tečně chápal, proč se ty testy musí dělat.
Život jde dál
Jak řeknu Lindě, své drahé manželce, se kterou jsem ženatý přes čtyři-cet let, že mám rakovinu? Čekal jsem, až se vrátí z jednoho ze svých tří tanečních klubů, a přitom jsem pořád všechno srovnával ve své hlavě. Hodil jsem do sebe zbytek piva a dal si ještě jedno. „Čas na trochu vážného přemýšlení,“ dumal jsem, jak jsem upíjel druhé pivo.
U třetího piva už jsem měl plán hotov. Rozhodl jsem se, že na sobě nedám nic znát a že se Lindě jen tak mimochodem zmíním, že mám lehký případ rakoviny prostaty. Třetí pivo mě uvolnilo natolik, že jsem si myslel, že vše dokážu předložit tak, aby to vzala s klidem.
„Ahoj, jsem doma,“ slyšel jsem veselý hlas Lindy, jak prošla garáží poté, co si zatančila na společenské akci svého tanečního klubu.
„Tak jak to šlo? “ zeptal jsem se s širokým úsměvem.
Pozorně a pečlivě jsem poslouchal (což u mě není obvyklé), jak nad-šeně popisovala tu taneční událost.
Srdce mi tlouklo jako o závod, ale snažil jsem se udržet v klidu. Nenu-ceně jsem se zmínil, že volal doktor Smith, že mám lehký případ rako-viny prostaty.
Linda na to zareagovala jako na výstřel z pušky.
„COS TO ŘEKL?“
„No tak se, miláčku, uklidni. Výsledky biopsie na rakovinu prostaty byly pozitivní, ale řekl mi, že jsme to zachytili včas a že mám velmi dobrou vyhlídku na uzdravení.“
Lindě se vřinuly do očí slzy, sedla si na pohovku v obýváku a hleděla na mě s hrůzou ve tváři.
Další hodinu jsme s Lindou diskutovali o tom, co mi sdělil doktor Smith. Když mi někdo něco říká, někdy nedávám pozor na detaily. A když jsem zaslechl slovo „rakovina“, vyděsil jsem se a poslouchal ještě méně. Linda je ale detailistka a chce znát každičkou podrobnost. „Sečteno a podtrženo (jeden z mých oblíbených výrazů vedle fráze „musíme mít celkový obraz“), moje prognóza je velmi dobrá,“ řekl jsem Lindě. Stále jsem se snažil, aby se uvolnila a zaměřila se na tu pozitivní informaci, kterou mi doktor Smith o mé rakovině dal. Linda se nakonec trochu zklidnila, ale bylo zřejmé, že je stále vyděšená.
Jsem optimista a vždycky beru věci z té lepší stránky. Jakmile hrůza z vědomí toho, že mám rakovinu, trochu opadla, zjistil jsem, že pře-mýšlím o tom, jaké mám štěstí, že jsem prožil tak dobrý život. Mám báječnou ženu a dva skvělé syny, k tomu dvě roztomilé snachy, pove-deného vnuka a dvě nádherné vnučky. Za ta léta, kdy jsem pracoval s lidmi, kteří se potýkali s vážnými zdravotními problémy, jsem se na-učil, že pomáhá přemýšlet o tom, co nejhoršího se může stát a pak se pokusit to přijmout. Vlastně jsem prožil plný, produktivní život. Říkal jsem si, že pokud budu mít ten nejhorší typ rakoviny, budu žít ještě alespoň tři roky. A pokud mi už více času nezbývá, vytěžím z něj co nejvíc. Brzy jsem byl schopen se vyrovnat s tím, že mám rakovinu prostaty.
Pro Lindu to bylo obtížnější a očividně se hlídala. Dávala si pozor, aby už neplakala a nehroutila se. Kvůli mně se snažila být silná a já jsem ji za to ještě víc miloval. Ale toho večera mě její tiché vzlykání vzbudilo ve čtyři ráno. Převalil jsem se k ní, vzal jsem ji do náruče a něžně jí řekl, že bude všechno v pořádku, i když jsem sám měl trochu pochyb-nosti.
Možnosti léčby
Pět dní poté, co mi doktor Smith zavolal, že mám rakovinu prostaty, jsme se s ním spolu s Lindou setkali. Začal tím, že magnetická rezo-nance a počítačová tomografie neukázaly žádné rozrůstání ani rozšiřo-vání rakoviny do okolí prostaty. Naznačil, že toto zjištění je důležité, protože se rakovina bude snáze léčit. Linda měla mnoho otázek a doktor Smith na všechny trpělivě odpověděl. Všechno jsem pozorně poslouchal. „Jste zdravý, neberete žádné léky, nemáte srdeční choro-bu, vysoký tlak ani cukrovku, takže by pro vás nebylo vhodné zvolit vyčkávací taktiku,“ řekl doktor Smith mírně a dodal: „Rakovina pro-staty by vás mohla i zabít, pokud nebudete hledat aktivní léčbu.“
Doktor Smith dále vysvětloval, že vyčkávací taktika je vhodná pro mnoho starších mužů, kteří nejsou příliš zdraví, protože pravděpodob-nost úmrtí na něco jiného je u nich vyšší, než že zemřou na rakovinu prostaty.
Potom doktor Smith shrnul možnosti léčby. Začal informací, že všech-ny fungují a že všechny mají vedlejší účinky. Nejdřív probral radiaci, při které by byly prostata a okolí ozářeny, a dodal, že nežádoucími ve-dlejšími účinky by bylo ozáření močové trubice a konečníku, což by mohlo vést k inkontinenci a erektilní dysfunkci. Pak hovořil o použití radioaktivních tělísek implantovaných do prostaty. I zde jsou vedlejší účinky. Měl pocit, že to pro mě není. Pak popsal operaci, radikální pro-statektomii neboli úplné odstranění prostaty za použití nové procedury zvané robotická chirurgie. I když dodal, že i zde mohou být některé vedlejší účinky, měl pocit, že je to pro mě ta nejlepší léčba. Pokračoval dál ještě asi dvacet minut a pečlivě odpovídal na naše otázky. Na závěr mě vybídl, ať se sám porozhlédnu po dalších možnostech, protože je důležité, abych se rozhodl co nejlépe.
„Nejlepší chirurg ve městě“
Zeptal jsem se doktora Smitha znovu na to, co doporučoval, a on po-psal relativně novou proceduru roboticky asistované chirurgie, při níž se malá kamera a další nástroje vloží malými otvory do břicha a pak se odstraní prostata. Pak popsal zručnost svého nového kolegy, mladého muže, který je na roboticky asistovanou prostatektomii školený. Nepo-užil výrazu, který jsem pak tak často slýchal od spolupacientů s rakovinou prostaty, kteří uváděli, že jejich doktor jim k operaci dopo-ručoval „toho nejlepšího chirurga ve městě“. Doktor Smith však na mě zapůsobil natolik, že jsem věřil (a stále věřím), že jeho kolega skutečně na tuto proceduru zručný je.
Doktoru Smithovi jsme poděkovali a spolu s Lindou jsme odcházeli s trochu lepším pocitem. Byl jsem nakloněn tomu, že mi jeho kolega provede radikální prostatektomii. Než jsem se zcela rozhodl, poslech jsem jeho radu a rozhodl jsem se vše ještě trochu prozkoumat.
Zděšení a zranitelnost
Muži jsou si podobní v tom, že když je jim sdělena diagnóza rakoviny prostaty, pocítí strach a nejistotu.
Je to období, kdy jsme zranitelní a potřebujeme někoho, kdo by přišel a řekl nám, která léčba je pro nás nejlepší. Tento strach vychází z toho, že toho o rakovině prostaty moc nevíme a přirozeně nechceme, aby nás zabila. Můj urolog očividně ze zkušenosti věděl, že to je těžké ob-dobí, a že většina mužů před konečnou volbou své léčby potřebuje víc času a znalostí, aby mohli své rozhodnutí založit na kvalitních infor-macích. Jeho důraz na to, abych sám zkoumal a hledal další stanovis-ka, na mě udělal velký dojem, a proto jsem se podle jeho rady také za-řídil. Ale mezitím šel život dál.
Naše novoroční oslava
Poté, co jste diagnostikováni s rakovinou prostaty, nastane pravděpo-dobně doba, kdy váš život poběží víceméně jako předtím. Je to rozho-dující období. A přesto, že nám to v té době nemusí být zřejmé, je to doba, kdy naše mysl probírá všechny získané informace, a my se po-malu rozhodujeme, co se svou rakovinou prostaty chceme dělat. V mém případě toto období padlo doprostřed našich příprav na novo-roční oslavu roku 2011.
Novoroční oslavu u nás doma jsme naplánovali ještě předtím, než jsem se dozvěděl, že mám rakovinu prostaty. Máme štěstí, že máme mnoho přátel, kterým jsme poslali pozvánky. K našemu příjemnému překva-pení mohli skoro všichni přijít. Soustředili jsme se na blížící se oslavu a podařilo se nám trochu zapomenout na rakovinu, která se mi rozrůs-tala v prostatě.
Dalších pět dní se Linda zaměstnávala zdobením garáže a domu k oslavě. Ke stropu pověsila stuhy, rozvěsila vánoční světla a zakryla můj dílenský stůl s nářadím bílým přehozem, takže vůbec nebyl vidět. Také z internetu stáhla staré hity taneční hudby a naplánovala spole-čenské hry.
Jedna dobrá zpráva přišla od našich dvou přátel, kteří se ptali, zda mo-hou na oslavu přivést našeho episkopálního kazatele a jeho příjemnou manželku.
Oslava byla velmi úspěšná a každý se bavil.
O své rakovině prostaty jsem řekl jen dvěma hostům, svému nejlepší-mu příteli a kolegovi psychologovi Salu Guidrymu a jeho ženě Brynn. Toho večera jsme oba s Lindou cítili srdečnost dobrých přátel a chtěli vyjádřit radost, kterou jsme pociťovali z toho, že jsou tento večer naši přátelé s námi. Postavil jsem se dopředu, zjednal si pozornost a řekl jsem: „Chci vám jen říci, jak jsme s Lindou rádi, že jste tu dnes večer s námi,“ začal jsem.
Když jsem se rozhlédl, viděl jsem, že oni to cítí stejně.
„Jak s Lindou stárneme, uvědomujeme si ještě víc, jak jsou pro nás přátelé důležití. A protože vy jste naši drazí přátelé, jsme moc šťastni, že si tento večer můžeme užívat společně. Chceme vám všem poděko-vat, že jste přišli.“
Linda pak řekla, že si také váží toho, že všichni přišli a tráví s námi večer a že to pro ni je velmi výjimečná událost.
Když jsem se odebral pro další sklenku vína, následoval potlesk.
Nechci velebit přehnané pití alkoholu nebo dělat dojem, že jsem alko-holik. Zřídkakdy vypiju při nějaké příležitosti víc než tři skleničky. O pití na onom večeru mluvím proto, abych vám sdělil, že ten večer byl pro mě jiný. Koneckonců jsem teď byl pacient s rakovinou a navíc jsem se z nějakého nevysvětlitelného důvodu ohledně své léčby cítil jistě. Tento pocit zase vedl k větší vděčnosti za život, který jsem žil a to mě přivedlo k další skleničce vína.
O půlnoci jsem otevřel vrata garáže a všichni jsme vyšli do příjemně teplé noci v zálivu. Bylo kolem 20°C. Byla to chvíle na polibek, kdy všichni muži políbili všechny ženy. Pak nastal čas, kdy jsem jako bý-valý trubač mariňák zatroubil sousedům mariňácké signály. Se správ-ným nátiskem a posílen červeným vínem jsem zahrál budíček, povolal je k jídlu a do zbraně, což asi působilo trochu zmateně.
Když hosté odcházeli, všichni prohlásili, že se měli nádherně a děkovali nám, že jsme je pozvali.
Té noci jsme spolu s Lindou spali dobře. Když jsme se utahaní dostali do postele, hřál nás pocit, že máme blízké přátele. Místo do pěti, jak je mým zvykem, jsem spal do 10.45. Vzbudil jsem se s lehkou kocovi-nou, ale přesto jsem se cítil skvěle. Byl jsem teď připraven čelit další-mu úkolu na cestě vítězství nad rakovinou prostaty.
Něco podobného patrně zažijete během rozhodujícího období mezi tím, kdy jste se dozvěděli diagnózu rakoviny prostaty, a svým koneč-ným rozhodnutím pro tu nejlepší léčbu. Bude to jedno z nutných roz-hodnutí, která změní váš život. Je důležité, abyste své rakovině prosta-ty plně porozuměli. V další kapitole se budu snažit poskytnout vám co nejvíce potřebných informací. Mohou sice znít poněkud technicky a suchopárně, ale díky nim budete lépe vybaveni na další cestu.
Národní ústav pro rakovinu (National Cancer Institute)
Obecné informace o rakovině prostaty.


„Máte rakovinu prostaty“


Asi o deset dní později, když jsem si při večerních zprávách vychutná-val pivo, mi volal můj doktor.
„Pane Dawleyi, tady je doktor Smith (není zde použito skutečné jmé-no). Volám, abych vám řekl, že výsledky biopsie jsou pozitivní.“
Doktor Smith se záměrně odmlčel, aby mi ta slova došla.
„Máte adenokarcinom, rakovinu prostaty,“ dodal a opět se odmlčel. Jeho slova na mě zapůsobila, jako by do mě najednou vrazil náklaďák.
„Ale nechci, abyste si dělal starosti, vaše rakovina se dá pořád dobře léčit. Gleasonovo skóre máte na hodnotě dva ze šesti,“ dodal doktor Smith. Poslouchal jsem ho jako ve snu a jak mluvil dál, cítil jsem, že jsem úplně mimo.
„Příští týden vám zavolá naše zdravotní sestra a domluví s vámi ná-vštěvu v mé ordinaci. Bude to pozdě odpoledne a budete můj poslední pacient. Budu na vás mít tolik času, kolik budete potřebovat, abyste vše zvážil a abychom probrali různé možnosti,“ dodal doktor Smith.
Doktor Smith pracoval přes dvacet let na všeobecné chirurgii a znal mnoho lékařů osobně. Byl to ten nejsoucitnější lékař, kterého jsem kdy potkal. Měl jsem štěstí, že byl mým urologem. Byl o pár let mladší než já a pravděpodobně měl vyděláno tolik peněz, že kdyby chtěl, mohl by odejít do důchodu, ale ve své praxi pokračoval, protože měl urologii rád.
„Mezitím chci udělat ještě pár testů a moje asistentka vám za pár dnů zavolá,“ shrnul vše doktor Smith před ukončením našeho rozhovoru.
Moje návštěva v ordinaci byla určena na konec týdne. Měl jsem jít na počítačovou tomografii (CT) a magnetickou rezonanci, aniž bych sku-tečně chápal, proč se ty testy musí dělat

Život jde dál

Jak řeknu Lindě, své drahé manželce, se kterou jsem ženatý přes čtyři-cet let, že mám rakovinu? Čekal jsem, až se vrátí z jednoho ze svých tří tanečních klubů, a přitom jsem pořád všechno srovnával ve své hlavě. Hodil jsem do sebe zbytek piva a dal si ještě jedno. „Čas na trochu vážného přemýšlení,“ dumal jsem, jak jsem upíjel druhé pivo.
U třetího piva už jsem měl plán hotov. Rozhodl jsem se, že na sobě nedám nic znát a že se Lindě jen tak mimochodem zmíním, že mám lehký případ rakoviny prostaty. Třetí pivo mě uvolnilo natolik, že jsem si myslel, že vše dokážu předložit tak, aby to vzala s klidem.
„Ahoj, jsem doma,“ slyšel jsem veselý hlas Lindy, jak prošla garáží poté, co si zatančila na společenské akci svého tanečního klubu.
„Tak jak to šlo? “ zeptal jsem se s širokým úsměvem.
Pozorně a pečlivě jsem poslouchal (což u mě není obvyklé), jak nad-šeně popisovala tu taneční událost.
Srdce mi tlouklo jako o závod, ale snažil jsem se udržet v klidu. Nenu-ceně jsem se zmínil, že volal doktor Smith, že mám lehký případ rako-viny prostaty.
Linda na to zareagovala jako na výstřel z pušky.
„COS TO ŘEKL?“
„No tak se, miláčku, uklidni. Výsledky biopsie na rakovinu prostaty byly pozitivní, ale řekl mi, že jsme to zachytili včas a že mám velmi dobrou vyhlídku na uzdravení.“
Lindě se vřinuly do očí slzy, sedla si na pohovku v obýváku a hleděla na mě s hrůzou ve tváři.
Další hodinu jsme s Lindou diskutovali o tom, co mi sdělil doktor Smith. Když mi někdo něco říká, někdy nedávám pozor na detaily. A když jsem zaslechl slovo „rakovina“, vyděsil jsem se a poslouchal ještě méně. Linda je ale detailistka a chce znát každičkou podrobnost. „Sečteno a podtrženo (jeden z mých oblíbených výrazů vedle fráze „musíme mít celkový obraz“), moje prognóza je velmi dobrá,“ řekl jsem Lindě. Stále jsem se snažil, aby se uvolnila a zaměřila se na tu pozitivní informaci, kterou mi doktor Smith o mé rakovině dal. Linda se nakonec trochu zklidnila, ale bylo zřejmé, že je stále vyděšená.
Jsem optimista a vždycky beru věci z té lepší stránky. Jakmile hrůza z vědomí toho, že mám rakovinu, trochu opadla, zjistil jsem, že pře-mýšlím o tom, jaké mám štěstí, že jsem prožil tak dobrý život. Mám báječnou ženu a dva skvělé syny, k tomu dvě roztomilé snachy, pove-deného vnuka a dvě nádherné vnučky. Za ta léta, kdy jsem pracoval s lidmi, kteří se potýkali s vážnými zdravotními problémy, jsem se na-učil, že pomáhá přemýšlet o tom, co nejhoršího se může stát a pak se pokusit to přijmout. Vlastně jsem prožil plný, produktivní život. Říkal jsem si, že pokud budu mít ten nejhorší typ rakoviny, budu žít ještě alespoň tři roky. A pokud mi už více času nezbývá, vytěžím z něj co nejvíc. Brzy jsem byl schopen se vyrovnat s tím, že mám rakovinu prostaty.
Pro Lindu to bylo obtížnější a očividně se hlídala. Dávala si pozor, aby už neplakala a nehroutila se. Kvůli mně se snažila být silná a já jsem ji za to ještě víc miloval. Ale toho večera mě její tiché vzlykání vzbudilo ve čtyři ráno. Převalil jsem se k ní, vzal jsem ji do náruče a něžně jí řekl, že bude všechno v pořádku, i když jsem sám měl trochu pochyb-nosti.

Možnosti léčby

Pět dní poté, co mi doktor Smith zavolal, že mám rakovinu prostaty, jsme se s ním spolu s Lindou setkali. Začal tím, že magnetická rezo-nance a počítačová tomografie neukázaly žádné rozrůstání ani rozšiřo-vání rakoviny do okolí prostaty. Naznačil, že toto zjištění je důležité, protože se rakovina bude snáze léčit. Linda měla mnoho otázek a doktor Smith na všechny trpělivě odpověděl. Všechno jsem pozorně poslouchal. „Jste zdravý, neberete žádné léky, nemáte srdeční choro-bu, vysoký tlak ani cukrovku, takže by pro vás nebylo vhodné zvolit vyčkávací taktiku,“ řekl doktor Smith mírně a dodal: „Rakovina pro-staty by vás mohla i zabít, pokud nebudete hledat aktivní léčbu.“
Doktor Smith dále vysvětloval, že vyčkávací taktika je vhodná pro mnoho starších mužů, kteří nejsou příliš zdraví, protože pravděpodob-nost úmrtí na něco jiného je u nich vyšší, než že zemřou na rakovinu prostaty.
Potom doktor Smith shrnul možnosti léčby. Začal informací, že všech-ny fungují a že všechny mají vedlejší účinky. Nejdřív probral radiaci, při které by byly prostata a okolí ozářeny, a dodal, že nežádoucími ve-dlejšími účinky by bylo ozáření močové trubice a konečníku, což by mohlo vést k inkontinenci a erektilní dysfunkci. Pak hovořil o použití radioaktivních tělísek implantovaných do prostaty. I zde jsou vedlejší účinky. Měl pocit, že to pro mě není. Pak popsal operaci, radikální pro-statektomii neboli úplné odstranění prostaty za použití nové procedury zvané robotická chirurgie. I když dodal, že i zde mohou být některé vedlejší účinky, měl pocit, že je to pro mě ta nejlepší léčba. Pokračoval dál ještě asi dvacet minut a pečlivě odpovídal na naše otázky. Na závěr mě vybídl, ať se sám porozhlédnu po dalších možnostech, protože je důležité, abych se rozhodl co nejlépe.

"Nejlepší chirurg ve městě“

Zeptal jsem se doktora Smitha znovu na to, co doporučoval, a on po-psal relativně novou proceduru roboticky asistované chirurgie, při níž se malá kamera a další nástroje vloží malými otvory do břicha a pak se odstraní prostata. Pak popsal zručnost svého nového kolegy, mladého muže, který je na roboticky asistovanou prostatektomii školený. Nepo-užil výrazu, který jsem pak tak často slýchal od spolupacientů s rakovinou prostaty, kteří uváděli, že jejich doktor jim k operaci dopo-ručoval „toho nejlepšího chirurga ve městě“. Doktor Smith však na mě zapůsobil natolik, že jsem věřil (a stále věřím), že jeho kolega skutečně na tuto proceduru zručný je.
Doktoru Smithovi jsme poděkovali a spolu s Lindou jsme odcházeli s trochu lepším pocitem. Byl jsem nakloněn tomu, že mi jeho kolega provede radikální prostatektomii. Než jsem se zcela rozhodl, poslech jsem jeho radu a rozhodl jsem se vše ještě trochu prozkoumat.

Zděšení a zranitelnost

Muži jsou si podobní v tom, že když je jim sdělena diagnóza rakoviny prostaty, pocítí strach a nejistotu.
Je to období, kdy jsme zranitelní a potřebujeme někoho, kdo by přišel a řekl nám, která léčba je pro nás nejlepší. Tento strach vychází z toho, že toho o rakovině prostaty moc nevíme a přirozeně nechceme, aby nás zabila. Můj urolog očividně ze zkušenosti věděl, že to je těžké ob-dobí, a že většina mužů před konečnou volbou své léčby potřebuje víc času a znalostí, aby mohli své rozhodnutí založit na kvalitních infor-macích. Jeho důraz na to, abych sám zkoumal a hledal další stanovis-ka, na mě udělal velký dojem, a proto jsem se podle jeho rady také za-řídil. Ale mezitím šel život dál.

Naše novoroční oslava

Poté, co jste diagnostikováni s rakovinou prostaty, nastane pravděpo-dobně doba, kdy váš život poběží víceméně jako předtím. Je to rozho-dující období. A přesto, že nám to v té době nemusí být zřejmé, je to doba, kdy naše mysl probírá všechny získané informace, a my se po-malu rozhodujeme, co se svou rakovinou prostaty chceme dělat. V mém případě toto období padlo doprostřed našich příprav na novo-roční oslavu roku 2011.
Novoroční oslavu u nás doma jsme naplánovali ještě předtím, než jsem se dozvěděl, že mám rakovinu prostaty. Máme štěstí, že máme mnoho přátel, kterým jsme poslali pozvánky. K našemu příjemnému překva-pení mohli skoro všichni přijít. Soustředili jsme se na blížící se oslavu a podařilo se nám trochu zapomenout na rakovinu, která se mi rozrůs-tala v prostatě.
Dalších pět dní se Linda zaměstnávala zdobením garáže a domu k oslavě. Ke stropu pověsila stuhy, rozvěsila vánoční světla a zakryla můj dílenský stůl s nářadím bílým přehozem, takže vůbec nebyl vidět. Také z internetu stáhla staré hity taneční hudby a naplánovala spole-čenské hry.
Jedna dobrá zpráva přišla od našich dvou přátel, kteří se ptali, zda mo-hou na oslavu přivést našeho episkopálního kazatele a jeho příjemnou manželku.
Oslava byla velmi úspěšná a každý se bavil.
O své rakovině prostaty jsem řekl jen dvěma hostům, svému nejlepší-mu příteli a kolegovi psychologovi Salu Guidrymu a jeho ženě Brynn. Toho večera jsme oba s Lindou cítili srdečnost dobrých přátel a chtěli vyjádřit radost, kterou jsme pociťovali z toho, že jsou tento večer naši přátelé s námi. Postavil jsem se dopředu, zjednal si pozornost a řekl jsem: „Chci vám jen říci, jak jsme s Lindou rádi, že jste tu dnes večer s námi,“ začal jsem.
Když jsem se rozhlédl, viděl jsem, že oni to cítí stejně.
„Jak s Lindou stárneme, uvědomujeme si ještě víc, jak jsou pro nás přátelé důležití. A protože vy jste naši drazí přátelé, jsme moc šťastni, že si tento večer můžeme užívat společně. Chceme vám všem poděko-vat, že jste přišli.“
Linda pak řekla, že si také váží toho, že všichni přišli a tráví s námi večer a že to pro ni je velmi výjimečná událost.
Když jsem se odebral pro další sklenku vína, následoval potlesk.
Nechci velebit přehnané pití alkoholu nebo dělat dojem, že jsem alko-holik. Zřídkakdy vypiju při nějaké příležitosti víc než tři skleničky. O pití na onom večeru mluvím proto, abych vám sdělil, že ten večer byl pro mě jiný. Koneckonců jsem teď byl pacient s rakovinou a navíc jsem se z nějakého nevysvětlitelného důvodu ohledně své léčby cítil jistě. Tento pocit zase vedl k větší vděčnosti za život, který jsem žil a to mě přivedlo k další skleničce vína.